Popralesní

26. května jsem se vrátila z Amazonie. Ano, už je tomu měsíc, už měsíc zase smrdím v Dallasu a užívám si radovánek při dohánění všech zameškaných hodin v tělocvičně.

V pralese to bylo super! V podstatě musím říct, že od té doby, co jsem se vrátila, už jenom odpočítávám dny a těšim se domů. „Krásy“ Texasu a americký styl života vážně nemohou nahradit nekonečné moře zelených stromů, čerstvý vzduch, křik papoušků, indiány a amazonskou domácí kuchyni. Smažené platanos banány, na slunci dozráté pomeranče a ryby vylovené z Amazonky v naší školní jídelně nevedou.

V Amazonii jsme bydleli v Leticii - malém městě, které leží na hranicích Kolumbie, Peru a Brazílie a je jedním z přístavů na Amazonce. V domě, který je oficiální základnou organizace Amazon Xpeditons, Inc. s námi bydleli čtyři američtí misionáři a tři místní misionáři indiáni – Manoel, Arnaldo a Moisés. Odtamtud jsme s nimi vycházeli navštěvovat sirotčince, domovy důchodců, věznice a samozřejmě i okolní vesnice schované v pralese.

Poprvé jsme se do džungle džungle dostali asi až pátý den našeho výjezdu. Vzala nás tam jedna Brazilka, která pravidělně jednou týdně chodí navštěvovat tamní vesnice, pracuje s dětmi a případně nosí vesničanům potřebné zásoby.

Ještě před cestou nám bylo řečeno, že se bude jednat o extrémně náročný asi hodinový hike, ať si vezmeme pohorky a psychicky se připravíme. Trochu se ptám, jestli jakýkoli z Američanů, se kterými jsem tam byla, někdy skutečně zažil náročný hike, protože to bylo celou dobu po rovince a první půlhodina byla po silnici, až pak jsme zapluli do džungle. Co ovšem činilo cestu aspoň trochu náročnou bylo bláto, komáři a nesnesitelný dusno. Takže ačkoli to mělo k túře daleko, rudý a zpocený jsme stejně byli všichni.

Balancovali jsme v bahně, vyhýbali jsme se nízkým větvím se spoustou trnů, vyděšeně jsme se dívali, jestli potkáme hada nebo banánovýho pavouka a taky jsme s hrůzou jeden po druhém překračovali děsivý vysoký ztrouchnivělý mosty nad malými pralesními potůčky. (Na konci cesty se naše brazilská průvodkyně svěřila naší vedoucí, že oni indigenous mají z těchto mostů takovou hrůzu, že v podstatě pokaždé jdou spodem a radši brodí, než aby riskovali pád. Tak jsme to za ně prý testli.) Moisés a Arnaldo, kteří šli s námi, nám pomáhali přelézat stromy a přeskakovat louže, přičemž jsem si všimla, že Indiáni vůbec nevypadaj, jako by jim bylo horko nebo jako by měli žízeň, a navíc neměněj barvu v obličeji a vůbec se jim nepotěj ruce. Kdyby na nás nemuseli čekat, proběhli by džunglí jako opuštěnou kolonádou v lázních a pak by si to dali ještě čtyřikrát tam a zpátky a zabralo by jim to asi tak stejně času, jako nám jednou.

Já osobně jsem se kromě nástrah přírody musela potýkat ještě s nástrahami členů svého týmu. Konkrétně se Samanthou. Samantha je moje spolužačka asi tak stejně stará jako já, je to rodačka z Texasu a vyznačuje se extrémním optimismem a sluníčkovostí. Neustále mluví a je ohromně otevřená, což se projevuje tak, že vás dost často informuje o svých pocitech, myšlenkových pochodech a názorech. Už před výjezdem jsem shledala, že konverzace s ní mi bude činit problémy. Po každém našem úterním přípravném setkání mi kladla otázky typu: „Co si myslíš o tom, co jsme dneska probírali?“, „Těšíš se do Amazonie víc než minulý týden?“ nebo „Taky ti to celý připadá jako sen?“ Vzhledem k tomu, že jsem většinou neměla nejmenší ponětí, co jí na to odpovědět, došla Samantha k názoru, že mám závažnou jazykovou bariéru, a začala na mě mluvit pomalu a s přehnanou artikulací. Navíc se v rámci kampaně „Jsme roztomilí, až to tříská dveřma,“ rozhodla nazývat mě přezdívkami jako Babrita nebo Barboa a doufala, že mě tím přiměje k srdečné konverzaci.

Jenže když jdete džunglí a teče z vás pot a navíc jste já, tak nemáte na srdečnou konverzaci ani pomyšlení. Samantha se ke mně ovšem přitočila a začala mluvit.

„Představovala sis vždycky, že džungle bude vypadat takhle?“

...

„Jo.“

„Já ne, já myslela, že to bude takový uspořádanější, ale tady to roste jedno přes druhý!“

...

Tvářim se, jakože mám jazykovou bariéru, a Samantha pokračuje.

„Dovedeš si představit, že v tom žijou lidi? V tomhle bahně?“

...

„Jo, zrovna jdeme za těmi lidmi na návštěvu.“

„No jó, ale já myslim jako takový ty necivilizovaný, co nemaj ani holinky!“

...

Taková jazyková bariéra je vlastně skvělá věc. Můžete ji použit jako osobní výmluvu pro nepoučování Američanek o tom, v jakých kontextech by se nemělo používat slovo necivilizovaný. Ale upřímně, tohle je přesně ten důvod, proč i lidi s dobrym srdíčkem nutně potřebujou antropologickej dozor.

O pár dní později jsme vyrazili na takovej džungle puťák – pět dní v Brazílii mimo naši leticijskou základnu. Nejdřív jsme asi hodinu jeli lodí přes Amazonku. Pak nás vysadili v přístavu, kde na nás čekal velký náklaďák. Na jeho korbě jsme jeli a nadskakovali (brazilský silnice...) asi další hodinu. V půlce cesty jsme elegantně vjeli do tropickýho slejváku, v Amazonii jsou ale připravený na všechno. Roztáhli jsme velkou modrou celtu a přikryli se s ní, takže nám unikla veškerá pralesní scenérie, ale zato jsme zůstali relativně suchý.

Po výstupu z náklaďáku už jsme vešli do džungle. Cesta byla rozhodně míň prošlapaná a rozhodně víc rozbahněná. Zvládli jsme to ale a asi po dvouhodinové bahenní lázni jsme stáli v tichu uprostřed deštných lesů u rozestavěného školícího centra, které se v několika příštích letech stane domovem mnoha indiánů vycházejících z odříznutých vesnic a hledajících práci.

Tam konečně začala ta pořádná sranda. Zaprvý jsme se konečně dostali dostatečně daleko od civilizace, abych si mohla pořádně prohlídnout oblohu jižní polokoule. (Jo, byl tam velký vůz a byl obráceně a byl nízko nad obzorem a neviděla jsem severku. Cool.) Zadruhý okolo nás celou noc skákaly a řvaly opice. Zatřetí tam všude rostly obrovitánský ceiba stromy. Začtvrtý mě Samantha nezapomněla informovat, že poprvé v životě čůrala v lese u stromku. Zapátý jsem se prosekávala džunglí s mačetou. Zašestý jsem viděla opravdickou tarantuli. Zasedmý jsem se koupala v amazonskym potoku, o kterym Samantha tvrdila, že je studenej, ale to asi v životě nevlezla do studený vody. A zasedmý jsem si ověřila, že vaření v lese u ohně ve čtyřicetistupňovym vedru je o dost horší záležitost než vaření v lese u ohně na našem táboře, kde se teplota i v červenci zřídkakdy přehoupne přes bod mrazu.

Když jsme se vraceli po pár dnech z džungle zpátky, všichni jsme páchli a bahno jsme měli úplně všude. V přístavu jsme zjistili, že velký motorový člun, který nás tam předtím odvezl, není k dispozici, je tam pouze malý člun, na který se všichni nevejdeme, a potom stará vratká motorová kanoe. Naše vedoucí poslala na kanoi všechny kluky a mě, protože se rozhodla, že já jsem v týmu jediná holka, která přežije, ikdyby se ta loď měla převrhnout. Musím říct, že po skoro dvou týdnech poslouchání Samanthy jsem jí za ryze pánskou společnost byla vděčná. Navíc jízda na kanoi byla mnohem větší sranda. Zvlášť když se kanoe v půlce cesty porouchala a zastavila se a proud řeky nás začal pomalu zase unášet zpátky k místu, kde jsme nastoupili. Odpádlovali jsme k nejbližšímu břehu, zasekli loď o ležící kládu, vytáhli jsme kytaru a svačinu a asi hodinu jsme sledovali řeku, dokud nám někdo nepřijel na pomoc. Bylo to dobrodružství na závěr výjezdu a ačkoli bylo celou dobu pod mrakem, všichni jsme se vrátili spálený až hrůza.

Když jsme se konečně dostali zpátky do Leticie a Guillerma (naše „paní domácí“ a kuchařka) nám řekla, ať jí přineseme do prádelny všechno špinavý oblečení, spíš než otevřít zlopytel se mi chtělo vysypat všechen obsah svýho batohu do popelnice. Koneckonců i ten batoh bych tam hodila, protože smrděl jako mrtvá kapybara. A sebe, protože vyhodit se do popelnice je rozhodně v takovym stavu jednodušší než pokoušet se umýt.

Potom už nás čekalo jenom nakupování suvenýrů a jeden den v Bogotě a byl konec. Řekla jsem sbohem Samanthě i všem ostatním a vrátila se na kampus. Z vyčerpání a prudký změny klimatu jsem chytila rýmičku, když mě viděla Priscillia, prohlásila, že hlavně doufá, že mě nekousnul žádnej komár. Odpověděla jsem, že mě kouslo komárů asi milion, načež s hrůzou řekla „Oh my gosh, that means you can have malaria!!!“, a tím mě perfektně uklidnila a ujistila, že budu zcela v pořádku. Ano, jsem zcela v pořádku, rýmička trvala pár dní a žádnou malárii nemám.

Prostě jak jsem řekla, v pralese to bylo super, hned bych tam jela zpátky. Vyzkoušela jsem si džungli a španělštinu v praxi, vyklepávání pavouků z oblečení, kontrolování bot před nazutím, házení toaletního papíru do odpadkového koše, a tak dále, a tak dále. Jestli tohle čte někdo, kdo mi na výjezd přispěl, tak děkuju - znovu. A kdoví, třeba se tam ještě někdy podívám.

Bible College vtipy

Kamarádi a kamarádky, tohle je hotline rychlej a trapnej článek na blog.

Zítra odjíždím na dva týdny do pralesa potit se a zaplácávat komáry, takže trochu víc napíšu, až se vrátím. Škola skončila, online testy jsem úspěšně zvládla a v pátek jsem oficiálně "odpromovala", rozumějte prošla jsem se v legračním pyžamoidním hábitu a čapce, v ruce jsem držela českou vlajku a americky jsem se usmívala do kamery, protože mě doma sledovali rodiče.

Teď balím a peru a psychicky se připravuju na Amazonii, ačkoli to teda moc nejde. Na ulehčení situace (spíš sobě než vám, ať žije sebestřednost) posílám několik sesbíraných Bible College vtipů a hlášek. Jestli je nechápete, tak to asi ani moc nevadí.

• List Judův 1... 1:1.
• King Jameth Version.
• Hláška učitelky při semináři pro ženy: "Když je to ve slevě, tak je to Boží vůle."
• Hláška učitele při instruktáží k eseji: "Ano, můžete to napsat v ruce, ale dejte si pozor, abyste nepsali v jazycích, protože nemám dar interpretace."
• Random hláška v podstatě všech studentů: "Tohle počasí se potřebuje obrátit."
• Billy Graham, Paul Roberts a Freda Lindsay zemřou v jeden den a jdou do nebe. U svatého Petra se ale stojí dlouhá fronta, a tak se rozhodnou zajet na chvíli podívat se do pekla. Co nevidět zvoní u nebeské brány telefon a volá rozčilený satan: "Petře, dojeď si pro ty tři, tady je takovej zmatek!" "Proč zmatek?" ptá se Petr. "Co dělaj?" "Billy Graham mi tu všechny evangelizuje, Paul Roberts pokládá ruce na nemocný a Freda Lindsay dělá sbírku na další budovu pro svoji školu!"
• Jde pastor městem na procházku a rozhodne se zajít na čaj k jednomu z členů svého sboru. Dojde k jeho domu, několikrát zazvoní, ale nikdo mu neotevírá, tak napíše na malý papírek "Zjevení 3:20", připíchne ho na dveře a jde zpátky domů. V neděli pořádá ve sboru sbírku a kromě peněz najde po shromáždění v košíku malý papírek, na kterém jen napsáno "Genesis 3:10". Hlasitě se rozesměje, protože zatímco Zjevení 3:20 říká: "Hle, stojím přede dveřmi a tluču; zaslechne-li kdo můj hlas a otevře mi, vejdu k němu a budu s ním večeřet a on se mnou.", Genesis 3:10 odpovídá: "Uslyšel jsem v zahradě tvůj hlas a bál jsem se. A protože jsem byl nahý, ukryl jsem se."

A možná časem potkám další. Zatim ahoj!

Debilní kecy Američanů

(Omlouvám se neanglicky mluvícím, ona americká neznalost zeměpisu přeložená do češtiny zní hrozně blbě...)

„Oh my gosh, are there really other countries in Africa? I have always thought it was one country!“

„Did you say you were from Ethiopia? Have you ever seen a lion?“

„Woow, you are from Romania? So... is it like the capital of Rome?“

„Wait... if you from Africa, how is it that you are white?“

„Is the Czech Republic really close to Australia?“

„Do you pay taxes in the Czech Republic?“

„Is Prague part of your name?“ 

„Are there any airports in Africa or did you have to travel by boat?“

„So... if you are from Czech, do you speak German?“

„I heard the Czech Republic was really beautiful because the Second World War had never got there.“ (Když se k tomu přidá i neznalost historie, zůstává rozum stát.)

„Your last name is brutal.“

„I love your accent, where are you from? Oh yes, Czech Republic, I knew it was something like Russia...“

"Next year I will visit Cambodia. I am really excited, I've never been to South America!"

(Možná časem přidám článek, kterej se bude jmenovat "Debilní odpovědi neameričanů".)

Vzduchotechnika

Asi mám awesome krizi, a proto se mi nedostává času a potřebné inspirace k tomu, abych plivala jeden článek za druhým. Musíte mít strpení, jsem vytížená studentka a bude hůř.

Poslední týden a kus se tu potýkám s rýmičkou, kvůli které jsem propásla dvě zcela evidentně významné sportovní akce, o kterých bych jinak s radostí napsala. První z nich byl celodenní teambuilding všech studentů účastnících se letních misijních výjezdů. Dopředu nám bylo oznámeno, že se bude jednat o fyzicky velice náročný challenge kurz, nebude chybět slaňování do hlubokých propastí a zdolávání horolezecké věže 55 stop vysoké (převeďte si to do metrů sami, já jsem se to ještě pořád nenaučila).

Na jednu stranu jsem si říkala, že když už sakra jedu do pralesa, přece se něčeho takovýho bát nebudu. Hlavně když jsem se podívala na nějaký jiný účastníky a účastnice výjezdů, kteří bohužel od malička drží americkou dietu, došla jsem k názoru, že já tam fakt nebudu ta jediná ve zpocenym tričku.

Na druhou stranu, když jsem se to ráno s horečkou dobelhala na místo srazu a moje vedoucí mě znaleckým hlasem poslala zpátky do postele, trochu se mi ulevilo.

Odpoledne jsem se ovšem dozvěděla, že se žádná věž nešplhala, protože tam žádná nebyla. Namísto toho dostali studenti za úkol představit si imaginární věž na zemi v horizontální poloze a pak se co nejrychleji plazit a přitom předstírat, že ji zdolávají. Takhle se dělá challenge teambuilding pro tlustý, máme se co učit.

Další srandou-akcí, které jsem se elegantně vyhnula, byl sportovní Field day. Ano, mohla to být legrace, já vim. Spousta špinavé vody, přetahování se v bahně, rozbíjení si vajíček o hlavu, házení po sobě balónků plných barvící vody... že nedošlo na šuměnky se vlastně trochu divim (interní vtip, pokud ho nechápete, problém není na vaší straně). Zkrátka zničený všechno oblečení včetně mých oblíbených tenisek, který bych si byla bývala určitě obula, kdybych byla zdravá a šla tam.

Tak nevim. Možná jsem nudná.

Každopádně mám potřebu představit vám další důležitej blbej americkej zvyk a to je zdejší vzduchotechnika. Jednou se budu muset zeptat dalších kamarádů, kteří se kdy dostali na jakýkoli americký kampus, jestli tam taky všechno bylo tak maximálně na hlavu postavený jako tady.

Abych to podala v kostce, ve zdejších apartmánech nemáme žádné normální topení. Je tu jen vzduchotechnický systém, který buď topí, nebo chladí. Bohužel je odněkud centrálně ovládán a nastaven tak, že jednoduše půl roku topí a půl roku chladí. Bez ohledu na to, že krabička na zdi se dá nastavit na „vychladit na 90°F“ nebo „vytopit na 30°F“, stejně to půl roku jenom děsivě topí a půl roku jenom děsivě chladí.

Teď přichází moment, kdy si věrný a bystrý čtenář mého blogu dá jedna a jedna dohromady a první, co ho napadne, bude, že dallaskému počasí se přece nedá věřit.

Správně.

Asi před dvěma týdny, kdy se venku začalo dělat vážně teplo, ale klimatizace pořád děsivě topila, jsme to šikovně řešily podvečerním otevíráním dveří a oken. (Pouštění svěžího vzduchu dovnitř nám způsobilo ohromně zábavnou situaci, kdy jednou večer do bytu vlítla velká tiplice. Priscillia zařvala, že je to pavouk a běžela pro koště, kterým nebohý hmyz plánovala zabít. Vážně mě občas překvapuje, jak si někdo, kdo se narodil na páté rovnoběžce severní šířky, může myslet, že pavouci lítaj. Na druhou stranu, kdyby to fakt byl lítací pavouk, asi bych taky řvala.)

Krátce po této události se vedení školy rozhodlo, že už je fakt vedro a vážně potřebujeme chladit, aby studenti nezačali vyvádět skopičiny. Nejsem nijak technicky zdatná a v podstatě si moc nedovedu představit, jak celá klimatizace funguje, ale z nějakýho důvodu, když na jaře a na podzim přepínají systém z topení na chlazení (a opačně), trvá to asi tak týden, než ta věc začne něco dělat vůbec.

Změnu jsme samozřejmě zpočátku ocenili, protože ten den, kdy to konečně začalo fungovat, se teplota vyšplhala skoro ke čtyřicítce.

Hned den nato jsme tu ale (nečekaně) měli sedm stupňů a takhle nízko se to drželo celý následující týden. A to je prosím problém, který otevřením dveří nevyřešíte. Donutilo nás to k zoufalému kroku zatopit v apartmánu otevřenou troubou. Byla to vážně bezmoc, seděly jsme doma v dekách, klepaly se, pily horkej čaj a topily troubou, protože ta zatracená AC prostě mrazila!

A pak se divte, že mám rýmičku.

Každopádně pořád lepší než tornáda.

Happy Valentine's Day!

Nejdřív ze všeho bych se ráda omluvila za to, jak prošlej tenhle článek je.

A potom bych ráda upozornila, že to vážně není jen dalším z hejtů na svátek všech zamilovaných. Sice jsem Valentýn nikdy neprožívala, ale taky nejsem z těch, co budou znechuceně prohlašovat, jak je to trapný, jenom proto, že v podstatě nikdy neměli s kým Valentýn strávit.

Ne, Valentýn je mi ukradenej, stejně jako většina lidí o Valentýnu se vyjadřujících. Někdy mám pocit, že 14. února by se na rande prostě chodit nemělo ze stejnýho principu, z jakýho většinou abstinuju na Silvestra, ale nakonec vždycky dojdu k názoru, že čert vem principy.

Každopádně komentář k tomu, co se dělo na Valentýna tady, si neodpustim. Dozvěděla jsem se totiž spoustu věcí, o kterých jsem v životě neměla ani ponětí.

Tak předně, Valentýn v Americe začíná už v půlce ledna, kdy si všichni (myslim vážně všechny) pomalu začnou uvědomovat, že se to blíží a že by měli vymyslet, co budou ten den dělat, kam zajdou na večeři, na jaký půjdou film a popřípadě (to nejdůležitější) s kým to všechno budou dělat. Valentýn je vnímán jako výjimečně příhodný čas pro sbalení holky nebo pro oživení vztahu. Hlavně nikdo nesmí bejt sám! Když je někdo single, musí se aspoň na jeden večer tvářit, že single není, protože bejt na Valentýna single je tisíckrát horší než bejt bez rodiny na Vánoce.

Krom toho je Valentýn podle všech skvělá příležitost pro první rande. Dokonce se doporučuje s prvním rande na Valentýna čekat, takže pokud se vám začne holka líbit v lednu, prostě to tu chvíli vydržte, protože mít první rande dřív bude stoprocentně hroznej průšvih. Fakt.  První rande musí bejt na Valentýna. Stejně tak pokud uvažujete, že požádáte svou drahou polovičku o ruku, svěřte to do rukou Valentýnovi. On se o to postará a všechno bude mít mnohem větší úspěch, než kdybyste to udělali v nějaký normální všední den.

Na Valentýn se prostě čeká. Valentýn se plánuje.

A tak se tady plánovalo. Přípravy vyvrcholily poslední týden, kdy o tom dokonce začali mluvit naši učitelé. Ráda bych znovu podotkla, že jsem na biblické škole. Ano, znamená to, že doktoři teologie nám pár dní před Valentýnem udělovali rady o tom, co bychom měli dělat, kam bychom měli jít a jak nejlíp bychom měli této skvělé příležitosti využít. Jeden z nich dokonce pozval do hodiny profesionálního hráče bowlingu, aby nám prozradil pár jednoduchých triků, kterými získáme srdce našeho valentýnka.

Ještě ani nebylo čtrnáctýho a už mi to vadilo. Jít do obchoďáku se v podstatě rovnalo sebevraždě... pokud teda neshledáváte něco super roztomilýho na formičkách na velvet cupcaky ve tvaru srdíčka, velkejch růžovejch plyšovejch medvědech nebo krému na chodidla s vůní lásky.

No a pak přijdete do práce a zjistíte, že i váš boss Dom neřeší nic jinýho, než kam by měl jít na první rande s dívkou, která se mu už měsíc líbí. (Po chvíli vyšlo najevo, že to není jen jeho první rande s touto dívkou, ale taky jeho první rande v životě, což částečně vysvětlilo, že neměl ani ponětí o tom, jak hrozně nepříjemný první rande většinou bejvá...) Domův problém byl, že začal řešit Valentýn až dva dny předem (né měsíc předem, jako zbytek Američanů - ach ten nezkušený...) a všechny restaurace, do kterých volal, byly nečekaně obsazený. Zeptala jsem se ho, jestli fakt musej jít jíst. Řekl, že v Americe se nedá dělat nic jinýho, než jíst. Such a nation.

Domův kamarád Jonathan se mu snažil pomoct a sám se utápěl v depresích, protože když se konečně odhodlal pozvat svoji vysněnou na rande, zjistil, že už je zadaná. Naštve. Možná kdyby ji pozval na rande o měsíc dřív? Jen myšlenka...

Během toho odpoledne přišlo do tělocvičny asi šest lidí a všichni s Domem řešili to samý. Seděla jsem v kanceláři, poslouchala jsem je a nestačila se divit. Jeden kluk navrhl sushi. Jedna holka něco jednoduchýho... třeba pizzu. Nějaká jiná jenom kafe a procházku. Pak jedna přišla s tim, že nic menšího než večeře na otevřený střeše se smyčcovym kvartetem není přijatelný. Jako fakt? Vždyť Dom tu holku ani pořádně nezná! Kdybych to byla například já, uplně v pohodě bych ho z tý střechy shodila.

Každopádně všichni měli jedno společný. Každej z nich se mě zeptal, kam a s kým jdu na Valentýna já. Když jsem řekla, že nikam a s nikym, většinou se zeptali, proč ne. A když jim konečně došlo, jak blbě se ptaj, prohlásili, že je jim to opravdu moc líto. Na Valentýna prostě musíš někam jít! Anebo musíš aspoň dostat čokoládu, protože když nedostaneš ani čokoládu, tak už jseš fakt největší looser.

Když ten den konečně nadešel, vyšla jsem ráno z apartmánu, že půjdu do školy. Skoro před všemi dveřmi dívčí ubytovny ležely malý červený balíčky plný čokolády... s milostnejma psaníčkama samozřejmě. Maximální většina všech studentů měla na sobě něco červenýho nebo růžovýho, všechny holky byly zmalovaný... a pak jsem spatřila tu nejromantičtější věc na světě. Několik kluků přijelo v autech k našim apartmánům, aby vyzvedli své valentýnky a odvezli je do školy - která je vzdálená asi dvě stě metrů. Ach!

Ve škole pak probíhalo další předávání psaníček a čokolád, všichni se objímali, ten jeden z učitelů opět zopakoval něco o bowlingu a po poledni nám už po sto padesáté popřáli šťastného Valentýna a hezký víkend a propustili nás, aby mohlo začít randění.

Odpoledne bylo věnováno posledním přípravám. Dom v práci telefonoval do Ohia, aby se zeptal maminky, jestli má své dívce koupit kytky nebo bonboniéru.

Prý kytky.

Bílý růže.

Tak jo.

Jonathan ho duševně podporoval, aby se psychicky nezhroutil. Zase se mě asi pět dalších lidí zeptalo, kam večer jdu. Zase mi museli říct, že je jim to opravdu moc líto.

Večer Priscillia rozhodla, že když nemáme kam jít, musíme aspoň uvařit dobrou večeři, podívat se na nějakou romantickou komedii a jíst k tomu sladkej popcorn. Nevim, co z toho mi bylo víc proti srsti, jestli sladkej popcorn, nebo romantická komedie, ale večeře byla dobrá a navíc už mi fakt začínalo být všechno jedno. Těšila jsem se, až se ráno probudim a okolní svět bude mít zase normální barvu.

Znám ze svýho okolí pár lidí, který se rozhodli problém Valentýnu vyřešit tak, že ho jednoduše ignorujou. Pokud jste jedni z nich, mám pro vás radu na závěr: Nejezděte do Ameriky. Tady se Valentýn ignorovat nedá.

A jestli se ptáte, jestli jsem fakt největší looser na kampusu, tak nejsem. Všechny gym staff slečny nakonec taky dostaly valentýnskou čokoládu, jen ten spelling našich jmen někdo nezvládnul.

Čekejte na odpověď, vol. 5

Tak jo, jsem oficiálně děsná. Je to skoro měsíc od posledního článku. Stydim se.

Zítra nám začínají jarní prázdniny, což je dobře. Mám rozepsaný článek o tom, jak vypadá americký Valentýn, a k tomu mám připravených několik postřehů, fotek a Bible College vtipů, o které se chci podělit, ale nějak nemám čas to všechno zpracovat.

To víte. V květnu jedu do pralesa a přípravy nabírají na intenzitě, takže nyní většinu svého volného času trávím posíláním emailů, dopisů a otravných facebookových postů, protože fundraising je zábava! A když už jsme u těch hezkých anglických slovíček, tak musím zmínit teambuilding. (Na brainstorming ještě nedošlo...)

V sobotu dopoledne jsme s celým týdnem dobrovolničili ve psím a kočičím útulku. Zrovna to nevonělo, ale naše vedoucí Katherine prohlásila, že je to přesně to, co pro přípravu na tři týdny v Amazonii potřebujeme. Jestli někoho uvidí, jak se šklebí nebo si zacpává nos, tak ho prý vyškrtne ze seznamu účastníků.

Měla jsem štěstí a místo práce přímo v útulku (čištění klecí od psích výkalů) jsem strávila dopoledne s půlkou týmu na jednom náměstí – chodila jsem s malou fenkou na vodítku mezi lidmi a rozdávala útulčí letáčky potenciálním adoptivním majitelům. Fenka se tvářila roztomile a čůrala mi na boty, jenom když se nikdo nedíval.

Jinak dny plynou vesele, už mám zase za sebou polosemestrální zkouškový (už nám zase nadiktovali správný odpovědi na všechny online testy) a starousedlíci slibují, že by se konečně mělo (až na občasná jarní tornáda) uklidnit počasí. (Protože minulý víkend jsme zažili skok z 26°C na -1°C. Nikdy jsem nevěřila, že se dostanu na místo, kde budu mít šanci zažít všechna roční období v jednom týdnu, ale stalo se.)

Asi tak.

V tělocvičně teď každé pondělí a čtvrtek večer zastávám důležitou pozici při skórování basketbalové a volejbalové ligy. Co se volejbalu týče, není to nic těžkýho... až teda na to, že vždycky, když si týmy vymění strany, začnu z nějakýho důvodu přičítat body opačně. Každopádně s basketbalem je to horší, protože mě, která to nikdy nehrála a pravidla nezná, posadili ke stolu se skórovacími lístečky a řekli: „Počítej body, fouly a stealy.“ Řeknu vám, nic vás nenaučí ta pravidla líp (a rychlejc), než když se první dvě hry snažíte zoufale nespustit oči z hráčů a všech okolo se ptáte, jestli to byl steal, nebo nebyl, jestli to byl rebound, nebo nebyl, kdo to fouloval a koho a kdo dal ten poslední koš, nehledě na to, jestli to byl koš za jeden, za dva nebo za tři body. Strašný. Vedle mě pak většinou sedí můj kolega Onks z Botswany a ovládá elektronickej skórovací systém. Nevim proč, ale v podstatě nikdy se jeho body neshodujou s mejma. Prostě až budete potřebovat, aby vám někdo skóroval basketbalové utkání, tak začínám být skoro profík.

To je asi tak krátce, abyste věděli, že žiju a mám se dobře. Snad brzo využiju svých prázdnin a dopíšu resty.

PS: Po vzoru svých spolužáku jsem se rozhodla zkusit využít služeb stránky GoFundMe pro financování svého výjezdu. Připichuji sem odkaz, kdybyste mi někdo chtěl přispět, nebo třeba jen sledovat, jak si vedu. 

Apartmán 214

Přináším vám pár slov o svých spolubydlících, aneb kam jsem se to pro všechno na světě přestěhovala.

V našem apartmánu pro čtyři bydlíme tři, já, Priscillia a Sara, a je to skvělý. Ono se totiž nedá říct, že by tady pro čtyři bylo dost prostoru nebo aspoň vzduchu. Užíváme si luxusu roztahování se, prodloužené doby v koupelně a jedné volné postele, na kterou se dá celý týden (od inspekce do inspekce) házet oblečení, protože se ho nikomu nechce ihned po odložení skládat a uklízet. Ano, ve čtvrtek večer ta postel nikdy není vidět.

Apartmán je ve druhém patře, je o trochu větší než byla stočtyřka a je hlavně hezčí. Místo studených dlaždiček tu máme barevné lino, zdi nejsou prostě jenom bílý a jsou tady dvě super pohodlný sedačky. Moje spolubydlící navíc trpí (narozdíl ode mě) smyslem pro estetično a potřebou všechno vyzdobovat. Z toho důvodu utrácej peníze za věci jako dekorační voňavý svíčky, dečky, koberečky a vázy a celkově tohle místo zvelebujou, abychom se cítily „jako doma“. Já se jako doma necítím, ale kouká se na to hezky.

Co se těch dvou týče, začnu asi se Sarou, protože to bude jednodušší.

Sara je z Brazílie, je jí 21 let a je to vysoká a šíleně hubená blondýnka. Není moc výřečná (pokud zrovna netelefonuje se svým přítelem) a to ji v podstatě činí bezkonfliktní osobou. Z nějakýho důvodu ráda myje nádobí a vytírá podlahu. Nebráníme jí v tom. Sara má kontakty a zná cesty, jak tady sehnat pravý silný brazilský kafe. Americký kafe stejně jako já neuznává. Je milá, usměvavá a přátelská a bydlet s ní je víc než jednoduchý.

Priscillia je vedle ní kontrastem snad ve všem, co si dovede představit (od charakteru až po barvu). Je z Pobřeří slonoviny a je jí 27 let. Je hlučná, temperamentní a buď se hlasitě směje, nebo hlasitě nadává, nebo mlčí a mračí se na vás. Kafe nepije.

Priscillia má čas od času těžký sklony k negativismu, což se projevuje zvýšeným používáním věty „What’s wrong with you/me/everybody/this school/that guy/my phone/cokoli jinýho vás napadne.“

Moc nevěří lidem, ale z nějakýho důvodu se rozhodla věřit mě. Znamená to, že se v mojí přítomnosti nepřetvařuje a je stoprocentně upřímná, což neni vždycky příjemný, ale na druhou stranu se aspoň nemusim dvacet čtyři hodin denně sedm dní v týdnu sluníčkově usmívat a tvářit se, že je všechno v pořádku. Ne, v apartmánu 214 se praktikuje teorie, že spolubydlící jsou na světě od toho, aby nám občas lezli/y na nervy. Za ponorkovou nemoc se nestydíme a když nechceme, tak spolu nemluvíme.

Ze začátku jsem si musela zvyknout na to, že Priscillia se mnou a se Sarou prostě občas přestává mluvit bez zjevný příčiny. Jednou jsem za ní zmatená šla a zeptala jsem se, jestli je na mě naštvaná a jestli jsem něco provedla. Shovívavě se usmála a ujistila mě, že kdyby na mě byla naštvaná, moc dobře bych to věděla a takhle blbě bych se jí neptala.

Smířila jsem se s tim, že Priscillia je spíš náladová, než urážlivá, a čas od času odmítá mluvit s kymkoli. Nejlepší postoj, jakej se k tomu dá zaujmout, je neřešit to a počkat, až se opět rozhodne mít dobrou náladu.

(Posledně to trvalo týden. A to máme teprve začátek semestru.)

Každopádně její nejvýraznější rys jsou záviděníhodné zkušenosti typu všude jsem byla, všechno vim a všemu rozumim. To ji opravňuje k tomu, aby organizovala lidem okolo sebe život nebo nad nimi lámala hůl, když mají jiný názor. Dost často používá větu „Já jsem ti to říkala,“ a to dokonce i v případech, kdy jsem jí to říkala já. Většinou ji nechám, ať si mluví. Ona stejně ví, že si myslim svoje.

Celkově konfrontace její světaznalosti s mojí tvrdohlavostí vytváří hodně zajímavý obrázky.

V prosinci (když jsem ještě bydlela ve 104) jsem u ní připravovala na vánoční Gym party bramborový salát s tím, že jsem se ho snažila udělat tak moc českej, jak jen to tady šlo (Neřekli byste, jakej problém je v Texasu sehnat kořen celeru a petržele...). Během celýho procesu jsem od ní dostala bezpočet rad a komentářů od „Krájíš to na moc malý kousky,“ přes „Kyselý okurky se k tomu nehoděj,“ až po „Tu zálivku máš moc sladkou.“ Víte co? Řekla jsem jí, ať sklapne, že já jsem tady czech girl a vim, jak dělat czech salát, což mi následující den vrátila tim, že odmítla můj salát ochutnat a ani se ho nedotkla.

Asi si teď řikáte, že do čeho jsem to propána šla a že to musí bejt děsný. Někdy mám pocit, že kdybych byla doma, ve svym prostředí, se svejma kamarádama a se svojí rodinou, nikdy bych si Priscilliu nevybrala jako spřízněnou duši a už vůbec né jako spolubydlící. Jenže já tam nejsem. Priscillia se rozhodla mi věřit a já jsem tady v podstatě jediná, ke komu je upřímná a komu se svěří. Nadruhou stranu ale ode mě nepožaduje charitativní služby a nevylévá si dennodenně srdíčko. A já vim, že vzhledem k její nedůvěře k okolí jsou i moje informace u ní v bezpečí, takže můžu být upřímná já k ní a jít za ní, když mám problém. Funguje to. Občas spolu nemluvíme, občas se hádáme, občas se spolu smějeme všem ostatním a občas si prostě povídáme.

Jinak tady máme živo. Priscillia skvěle vaří a Sara peče výborný koláče. Poznávám brazilský a africký speciality, o kterejch se dá obecně říct, že ty africký jsou děsivě pálivý a ty brazilský jsou děsivě sladký. Občas jsou ty speciality děsivý i v jinejch aspektech. Před dvěma týdny dělala například Priscillia kraba. Celýho. Ještě ve schránce.

Když to přede mě postavila, prohlásila jsem, že jsem asi moc European na to, abych to snědla. Řekla, ať si nechám blbý kecy a použiju svoje zuby. Strašně jsem se bála do toho kousnout. STRAŠNĚ.

Ale nakonec jsem to dala a bylo to fakt dobrý. Aspoň se neztrapnim, až jednou pojedu do Afriky.

Když máme volnej večer, pouštíme si filmy a jíme popcorn. Když máme volný ráno, mícháme vajíčka a společně snídáme.

Je to šílený, ale pořád to stojí asi tak o osmdesát procent míň sebeovládání, dýchání zhluboka a počítání do deseti než s Kimpi, Sangi a Leivy.

Máme se dobře.