That's why he's the boss!

Už jsem tady jednou zmínila, že pracuju v tělocvičně. Teda pracuju. Systém na kampusu funguje asi tak, že každý student na plném stipendiu musí pracovat 20 hodin týdně. Práce vám bude přidělena. A já chytla tělocvičnu. Je to celkem v pohodě, mým úkolem je většinou jenom rozsvítit, uklidit činky na správný místo, na koho to slovo padne, ten dneska myje záchody, a pak se po zbytek dne flákám. Sedim v kanceláři, beru přicházejícím lidem studentský průkazy, ptám se jich, jak se maj, a nečekám na odpověď. Zjišťuju, jestli maj ručník, protože v posilovně musí mít každej ručník. (Znáte Stopařova průvodce po galaxii? Tady to berou do extrému.) Bohužel sedět v kanceláři může jenom jeden, a tak se často stává, že na mě zbyde o dost nudnější práce: stát nahoře v posilce a dívat se na zpocený lidi, co se naprosto dobrovolně týraj a sebepoškozujou. Smysl týhle práce je zajistit a pohlídat, aby vážně poškozovali sebe a né zdejší stroje a cvičící náčiní. (A kde máte ručník?)

Když jsem poprvý prohlásila, že mě to nahoře fakt nebaví, řekl mi Onks (kluk z Botswany, co tu taky pracuje), že mě nechápe, je to přece fun stuff (pozn.: jasná známka toho, že už je tady déle než jeden semestr), můžeš si tam povídat s kymkoli a seznámit se s novejma lidma. Řekla jsem mu, že nemám uplně pocit, že by ty rudý a zadejchaný lidi běžící osmej kilometr na vrzajícím pásu měli nějakou zvláštní touhu si se mnou povídat. To uznal. Každopádně dodal, že né všichni běhaj osm kilometrů a že tam určitě najdu někoho, s kym si budu moct povídat.

Jo, směny v tělocvičně jsou občas dlouhý a často nudný. Ale pořád jsem taky mohla vyfasovat něco jako sekání trávníku ve čtyřicítkovejch vedrech nebo luxování v posluchárnách.

Každopádně v tělocvičně je jeden element, kvůli kterýmu tam všichni choděj. A když řikám všichni, myslim tim všechny. (Teda my zaměstnaný tam chodíme proto, že musíme, ale stejně...)  Holky tam choděj, aby se na něj mohli usmát a zeptat se ho, jak se má. No a kluci tam choděj, aby byli aspoň trochu tak awesome, jako on.

Jmenuje se Adam a má to tam všechno na povel. Většinou když někde někomu (někde někomu nebo spíš někde nějaký holce) řeknu, že pracuju v tělocvičně, zeptá se: „Oh really? And have you met Adam?“

„Sure, he’s my boss.“

„Wooow, Adam is awesome!“

Nestalo se mi to jenom jednou. Pokaždý potom následuje krátká historka o tom, kde ta slečna s Adamem byla, co o něm slyšela, nebo co jí řekl, když se naposledy v tělocvičně objevila. Všichni tady zkrátka vědí, že Adam je awesome. A né jenom tak awesome, jako jsou všechny běžný americký věci. Spíš nějak more awesome, jestli se to dá říct. Zní to asi tak blbě jako víc dokonalý, já vim.

Adam je trochu snědej a vypadá jako Hispánec, dokonce má i příjmení jako Hispánec, ale je to Američan jako poleno. S tim rozdílem, že má dokonalou postavu. Je mu asi tak třicet a je svobodnej. Pořád se usmívá, pořád je z něčeho nadšenej. Představuje vás stálým hostům tělocvičny se slovy „Tahle je tu nová, tak na ni buď hodnej.“ Neustále si z vás dělá legraci. A pak se omlouvá.

Některý lidi o sobě řikaj: „Sexy and I know it.“ On se chová spíš jako „Awesome and I know it“, ale to, že je sexy, nejspíš ví taky.

Možná taky ví, že se mu daří svojí přítomností neustále přivádět všechny do rozpaků, a tak se to snaží nedělat. Mezi jeho metody jak to nedělat patří třeba to, že když přijdete do tělocvičny, tak vás obejme. Nejspíš mu už nedochází, že u mnohých děvčat to má přesně opačnej účinek. Jakej účinek to má u chlapců se neodvažuju odhadnout.

Každopádně si myslim, že nebude od věci, když sepíšu pár tipů jak se chovat a na co se připravit, abyste byli schopni zachovat chladnou hlavu a pevný kolena, až přijdete do tělocvičny a bude tam Adam.

1.  Když s ním mluvíte, nesnažte se žertovat. Nikdy nebudete vtipnější než on.
2. Nesnažte se s nim kamarádit. Je na to příliš vtipný. A příliš awesome.
3. Hodně mluvte. Když nemluvíte, dozvíte se, že vůbec nemluvíte a že je to hrozný. Je jedno co řikáte, on vás stejně neposlouchá, hlavně mluvte.
4. Usmívejte se, netvařte se zamyšleně, ani znuděně. Práce v tělocvičně je fun stuff za každých okolností. On se taky pořád směje, ikdyž vůbec nejste vtipný, ani zábavný.
5. Až si budete prohlížet jeho facebookový profil, neděste se, neni to jeho dcera. Je to jeho neteř, má její fotku i v kanceláři, pro jistotu jsem se ptala Onkse hned druhý den.
6. Až bude ve volnym čase hrát basket přímo před okýnkem kanceláře, ve který sedíte, dávejte si pozor, abyste se aspoň občas dívali i někam jinam než jenom na něj.
7. Nemyslete si, že vás balí, když se k vám chová tak, jak se chová. Nebalí vás.
8. Smiřte se s tim, že vás nebalí.
9. Až přijdete počtvrtý za sebou do tělocvičny jenom proto, aby si všimnul, že chodíte běhat, a on tam zase nebude, nevzdávejte svou snahu, jednou ho tam určitě potkáte.
10. Nesnažte se mu vracet vtipy, narážky, žertíky ani nic jinýho. Neuspějete. Nebudete dostatečně rychlý.

A hlavně mu občas řekněte, že je awesome. Tyhle lidi to potřebujou slyšet, aby nevyšli ze cviku. Příležitostí říct mu, že je awesome, je mnoho. Úspěch svého komplimentu zněkolikanásobíte, když dodáte „...and that’s why you‘re the boss.“

Po vzoru ostatních děvčat jsem se rozhodla podělit se s vámi o svůj nejoblíbenější zážitek s Adamem. Jakožto zaměstnanec tělocvičny jich mám samozřejmě víc, ale ty další nejsou ani zdaleka tak cool.

Minulý týden si se mnou plácnul, protože máme oba rádi sushi.

Apartmán 104

Je na čase představit svoje spolubydlící.

Jak už jsem řekla, jmenují se Kimpi, Sangy (nebo možná Sangi, upřímně si nejsem jistá... každopádně se to vyslovuje bez g, to znamená „San-y“... když si z ní chcete vystřelit, řekněte „San-hý“, hrozně ji to pobaví...) a Leivy.

Kimpi (28) a Sangy (22) jsou sestry z Barmy. Obě dvě zpívají a hrají na kytaru, každopádně Kimpi letos promuje z Children and Family majoru, Sangy z Worship majoru. Všimli jste si někdy, že lidi jsou fakt totálně poznamenaný tim, co dělaj/studujou/vyhledávaj? Já už mockrát, ještě jsem ale nikdy nezažila, aby to u někoho platilo tak moc, jako u Kimpi a Sangy.

Jednoduše řečeno, Kimpi je tady naše máma. Vaří, uklízí, je schopná mi ustlat postel, když se na to jednou ráno vykašlu s osvobozujícím pocitem, že to přece můžu udělat odpoledne. Její oblíbené věty jsou: „Are you hungry?“ „Did you have a dinner?“ a „Eat/Take more!“ Ačkoli je stejně jako já na plném stipendiu, takže může jíst v místní jídelně zadarmo, nechodí tam a každej den doma vaří rýži. Každej den, někdy rýži se zeleninou, někdy rýži s kuřetem, ale pořád jenom rýži. Zároveň neustále kupuje müsli, mléko, chleba, máslo, marmeládu, prostě aby to tu bylo jako doma a aby do jídelny nemusela chodit vůbec.

Každý pátek ráno máme v apartmánu inspekci, která kontroluje, jestli si uklízíme, jestli vytíráme podlahu, myjeme nádobí a steleme si postele. To znamená, že ve čtvrtek večer všichni svorně gruntujou. Kimpi gruntuje tim stylem, že myje UPLNĚ  všechno dvakrát a když se neohroženě chopíte koštěte s tim, že dneska zametáte vy, většinou po vás zamete ještě jednou. Když máte pocit, že je všechno uklizený a sednete si, zjistíte, že Kimpi stále pobíhá po bytě a něco myje. Zeptáte se jí, jak jí ještě můžete pomoct. Řekne, že pomoc nechce, že už jste zametali a určitě jste z toho unavený. Můžete jít spát, já to dodělám. Sama skoro vůbec nespí, protože když konečně dovaří a douklízí, začne se učit.

Kimpi je super žena. Nadžena.

Když jsem před měsícem přijela a zjistila, že každý student musí mít vlastní povlečení, polštář a peřinu, půjčila mi jednu sadu, svoji náhradní. Poděkovala jsem jí a řekla, že se pokusím co nejdřív sehnat si vlastní. Příští týden mi někdo prozradil, že zde funguje skvělá kancelář zvaná „International Help“, kde studenti nechávají, co nepotřebují, aby si to mohli chudý a zoufalý internationals vzít. Šla jsem tam, sehnala prostěradlo a peřinu, hrdě si to odnesla domů, převlíkla si postel a s díky vrátila Kimpi její sadu. Všimla si toho až večer, když jsem se chystala jít spát. Zeptala se mě, jestli jsem to nejdřív vyprala. Řekla jsem, že ne, ale že to je vypraný, protože to voní práškem a je to uplně čistý. Donutila mě zase slézt z postele a znova ji převlíknout do jejího prostěradla, protože by skutečně byla klidnější, kdybychom to nejdřív vyprali v našem prášku. Nezbývalo mi říct nic jinýho, než „Thank you, mom!“

Sangy zase pořád zpívá. A když říkám pořád zpívá, myslim tim pořád zpívá. Sangy zpívá pořád. Když se ráno probudí, sedne si v posteli a začne zpívat. Když jde večer spát, začne zpívat. Když sedí u stolu a něco dělá, zpívá. Dá se i říct, že Sangy nemluví, ona jenom zpívá. Skoro vůbec neumí anglicky, takže já si s ní fakt nepopovídám. Za to umí zpívat anglicky. Možná si s ní někdy zazpívám. Zajímavé na ní je, jak dokonale dokáže zapomenout, že vedle ní někdo spí, a začít zpívat. Nebo vstát v sobotu v sedm ráno, odejít do vedlejšího pokoje, začít tam nahlas zpívat a nezavřít dveře do ložnice, kde někdo (ano, většinou já) spí. Stejně tak večer, když odejdete spát dřív než ona, na to většinou zapomene, vejde do ložnice, otevře dveře dokořán, rozsvítí a – hádejte co – začne nahlas zpívat.

„Sangy, I’m sleeping!“

„Sorry, sorry...“

...a přestane zpívat tak nahlas.

Sangy prostě pořád zpívá. Její jediný štěstí je, že zpívá dobře.

A konečně Leivy (25) z Guatemaly. Komplikovaný případ. Je to svérázná hlasitá a neuvěřitelně ukecaná holka. Jestli chcete jít dneska spát brzo, nezačínejte s ní mluvit. Bude to na dlouho. Její oblíbená věta je: „I want to get up at 5 tomorrow and go to the Prayer room before breakfast.“ Ještě nikdy to nedala, zato budík jí zvoní pokaždý.

Její další oblíbená věta je: „I want to go to the gym every day!“ Leivy totiž ráda jí barmskou rýži a vzhledem k tomu, jakym způsobem to do nás Kimpi hrne (Eat more, take more!), si připadá tlustá. V tom já většinou vidim možnost nejít do tělocvičny sama, takže zatímco ji Kimpi přesvědčuje, aby si dala víc rýže, já ji přesvědčuju, aby si se mnou šla zaběhat. Hádejte, kdo má s přesvědčováním míň práce. Navzdory všem jejím oblíbeným větám můžu považovat za úspěch, když ji tam dotáhnu jednou týdně.

Leivy má úžasnou schopnost nevšimnout si, že se o něco snažíte nebo že jste právě něco udělali. Ze začátku mi chvíli trvalo, než jsem pochopila, jak fungují zdejší žaluzie a otvírání oken. Jeden večer jsem asi deset minut zápasila s oknem a snažila se ho otevřít. Když se mi to konečně podařilo, vítězoslavně jsem si oprášila ruce a poodstoupila od okna, načež přišla Leivy a rázně ho jedním tahem zavřela, aniž by řekla jediný slovo. S podobnou oblibou vám zhasíná světlo v koupelně, protože zapomene, že jste ve sprše, a když tam začnete zoufale křičet, trvá to další minutu, než si uvědomí, že by tomu křiku měla věnovat pozornost. Leivy taky ráda zapíná klimatizaci asi tak pět minut poté, co jste ji vypnuli, protože vám zimou zmodraly palce u nohou.

A taky pořád něco ztrácí. Neuplyne jedinej den bez toho, aby Leivy nehledala klíče, náušnici, studentskou ID nebo svoji Bibli.

Každopádně vždycky když někomu řeknu, s kým bydlím, dozvím se, že mám neuvěřitelný štěstí, protože jsou to ty nejlepší spolubydlící na celym kampusu. A asi maj pravdu. Všichni totiž milujeme nadženy, zpívající kreatůry a temperamentní slečny se španělskou výslovností.

I já sama dobře vim, že bydlet s nima je super, protože jestli mě něco v životě má naučit trpělivosti a toleranci, jsou to tyhle tři duše.

A konečně, je dobrý si připomínat, že jsem mohla chytit na pokoj nějakou Američanku.

Čekejte na odpověď, vol.1

Takže dneska je sobota, už jsem tu tři týdny a kousek a jestli jsem ještě předevčírem někomu psala do mailu, že se mi to ani nezdá, tak dneska mám pocit, že už jsem tady minimálně půl roku a že je vážně (ale vážně) čas na pauzu. Chyba lávky. Jsem tu tři týdny.

Jeden z dalších blbejch americkejch zvyků je neustále vám tvrdit, že tohle bude nejlepší rok vašeho života. No, možná je to zvyk jenom těchhle konkrétních američanů a netýká se to celý populace. Ale víte co? Když se mě někdo nadšenej na pódiu snaží vyhecovat k šílenství řvaním do mikrofonu, že už mě v životě nečeká nic lepšího než tohle, připadá mi to spíš k pláči než k jásotu, tleskotu a hvízdání.

Naštěstí je tady hodně neamerickejch studentů. Skoro polovina všech studentů nejsou Američani a setkávaj se tu lidi asi z osmdesáti různejch zemí. Neni teda náhodou, že v apartmánu pro čtyři bydlim se dvěma holkama z Barmy a jednou holkou z Guatemaly. Jmenují se Kimpi, Sangy a Leivy. (Zkuste si to zapamatovat po víc jak dvou dnech strávených na letištích a v letadlech a nepřipadat si jako debil, že už se jich ptáte po šestý.) Ne vážně, se jmény mám problém. Ono je jednoduchý se v Čechách s někym seznámit a zapamatovat si, že se ten někdo jmenuje Petr/Maruška/Emil. Ale když na vás někdo tady vybalí, že se jmenuje Onkageletse, jste v koncích. Bez ohledu na to, kolikrát si to jméno zopakujete. Ačkoli vždycky po prvotním šoku následuje něco jako „...ale můžeš mi říkat jenom Onks“, pořád je tady spousta lidí, se kterejma se nadšeně kamarádím, bavím a směju a nemám nejmenší tušení, jak se jmenujou.

Né, že bych si myslela, že oni jsou na tom líp. V podstatě vim, že nejsou. Jestli mě něco vždycky překvapí, je to fakt, že moje jméno neznaj. Ze začátku jsem si dávala pozor, abych ho vyslovovala naprosto americky a až potom vysvětlovala, že nejsem Barbara, ale Barbora. Teď už na to peču a řikám jim hezky česky, jak se jmenuju, protože efekt to má stejnej. „Woow, how do you spell it?“

Američani. Nevědí si s tim rady, ani když jim to napíšu. Nezvykle rychle se ale chytaj španělsky mluvící lidé. Kelly ze San Salvadoru hned napoprvé vědoucně pokývala hlavou a pak řekla: „Barrrbora!“ (S přízvukem na -bo-) „With a passion!“ A jedna holka z Mexica to vyřešila prostě tak, že mi řiká Barbarrita (s přízvukem na -ri-) a všichni jsou spokojený.

Je to tady zkrátka barevný. Uvnitř jednoho malýho kampusu je banda „internationals“, který kroutěj hlavama nad Amerikou, a banda „domestics“, který nevycházej ze svýho nekonečnýho WOOOW.

Já taky kroutim hlavou. Ale jinak se mám dobře, sžila jsem se, zvykla jsem si na většinu blbejch americkejch zvyků a začala si to užívat.

Pomalu se zbavuju tiku v oku, kterej jsem si vypěstovala během cesty. Minulý víkend jsme měli volno i v pondělí, takže jsem prospala skoro tři dny v kuse. Stačila ale jedna krátká noc a jedna celodenní migréna a tik byl zpátky.

Jakožto student na stipendiu jsem dostala práci v místní tělocvičně. Musím pracovat dvacet hodin týdně... a je to v podstatě ta nejjednodušší práce, jaká tu je. Celkém fér, na to že tu mám všechno zadarmo a ještě mi dávaj kapesný. Každopádně tělocvična je kapitola sama pro sebe a zaslouží si vlastní článek.

Stejně jako moje spolubydlící si zasloužej vlastní článek. A všechno ostatní.