Happy Valentine's Day!

Nejdřív ze všeho bych se ráda omluvila za to, jak prošlej tenhle článek je.

A potom bych ráda upozornila, že to vážně není jen dalším z hejtů na svátek všech zamilovaných. Sice jsem Valentýn nikdy neprožívala, ale taky nejsem z těch, co budou znechuceně prohlašovat, jak je to trapný, jenom proto, že v podstatě nikdy neměli s kým Valentýn strávit.

Ne, Valentýn je mi ukradenej, stejně jako většina lidí o Valentýnu se vyjadřujících. Někdy mám pocit, že 14. února by se na rande prostě chodit nemělo ze stejnýho principu, z jakýho většinou abstinuju na Silvestra, ale nakonec vždycky dojdu k názoru, že čert vem principy.

Každopádně komentář k tomu, co se dělo na Valentýna tady, si neodpustim. Dozvěděla jsem se totiž spoustu věcí, o kterých jsem v životě neměla ani ponětí.

Tak předně, Valentýn v Americe začíná už v půlce ledna, kdy si všichni (myslim vážně všechny) pomalu začnou uvědomovat, že se to blíží a že by měli vymyslet, co budou ten den dělat, kam zajdou na večeři, na jaký půjdou film a popřípadě (to nejdůležitější) s kým to všechno budou dělat. Valentýn je vnímán jako výjimečně příhodný čas pro sbalení holky nebo pro oživení vztahu. Hlavně nikdo nesmí bejt sám! Když je někdo single, musí se aspoň na jeden večer tvářit, že single není, protože bejt na Valentýna single je tisíckrát horší než bejt bez rodiny na Vánoce.

Krom toho je Valentýn podle všech skvělá příležitost pro první rande. Dokonce se doporučuje s prvním rande na Valentýna čekat, takže pokud se vám začne holka líbit v lednu, prostě to tu chvíli vydržte, protože mít první rande dřív bude stoprocentně hroznej průšvih. Fakt.  První rande musí bejt na Valentýna. Stejně tak pokud uvažujete, že požádáte svou drahou polovičku o ruku, svěřte to do rukou Valentýnovi. On se o to postará a všechno bude mít mnohem větší úspěch, než kdybyste to udělali v nějaký normální všední den.

Na Valentýn se prostě čeká. Valentýn se plánuje.

A tak se tady plánovalo. Přípravy vyvrcholily poslední týden, kdy o tom dokonce začali mluvit naši učitelé. Ráda bych znovu podotkla, že jsem na biblické škole. Ano, znamená to, že doktoři teologie nám pár dní před Valentýnem udělovali rady o tom, co bychom měli dělat, kam bychom měli jít a jak nejlíp bychom měli této skvělé příležitosti využít. Jeden z nich dokonce pozval do hodiny profesionálního hráče bowlingu, aby nám prozradil pár jednoduchých triků, kterými získáme srdce našeho valentýnka.

Ještě ani nebylo čtrnáctýho a už mi to vadilo. Jít do obchoďáku se v podstatě rovnalo sebevraždě... pokud teda neshledáváte něco super roztomilýho na formičkách na velvet cupcaky ve tvaru srdíčka, velkejch růžovejch plyšovejch medvědech nebo krému na chodidla s vůní lásky.

No a pak přijdete do práce a zjistíte, že i váš boss Dom neřeší nic jinýho, než kam by měl jít na první rande s dívkou, která se mu už měsíc líbí. (Po chvíli vyšlo najevo, že to není jen jeho první rande s touto dívkou, ale taky jeho první rande v životě, což částečně vysvětlilo, že neměl ani ponětí o tom, jak hrozně nepříjemný první rande většinou bejvá...) Domův problém byl, že začal řešit Valentýn až dva dny předem (né měsíc předem, jako zbytek Američanů - ach ten nezkušený...) a všechny restaurace, do kterých volal, byly nečekaně obsazený. Zeptala jsem se ho, jestli fakt musej jít jíst. Řekl, že v Americe se nedá dělat nic jinýho, než jíst. Such a nation.

Domův kamarád Jonathan se mu snažil pomoct a sám se utápěl v depresích, protože když se konečně odhodlal pozvat svoji vysněnou na rande, zjistil, že už je zadaná. Naštve. Možná kdyby ji pozval na rande o měsíc dřív? Jen myšlenka...

Během toho odpoledne přišlo do tělocvičny asi šest lidí a všichni s Domem řešili to samý. Seděla jsem v kanceláři, poslouchala jsem je a nestačila se divit. Jeden kluk navrhl sushi. Jedna holka něco jednoduchýho... třeba pizzu. Nějaká jiná jenom kafe a procházku. Pak jedna přišla s tim, že nic menšího než večeře na otevřený střeše se smyčcovym kvartetem není přijatelný. Jako fakt? Vždyť Dom tu holku ani pořádně nezná! Kdybych to byla například já, uplně v pohodě bych ho z tý střechy shodila.

Každopádně všichni měli jedno společný. Každej z nich se mě zeptal, kam a s kým jdu na Valentýna já. Když jsem řekla, že nikam a s nikym, většinou se zeptali, proč ne. A když jim konečně došlo, jak blbě se ptaj, prohlásili, že je jim to opravdu moc líto. Na Valentýna prostě musíš někam jít! Anebo musíš aspoň dostat čokoládu, protože když nedostaneš ani čokoládu, tak už jseš fakt největší looser.

Když ten den konečně nadešel, vyšla jsem ráno z apartmánu, že půjdu do školy. Skoro před všemi dveřmi dívčí ubytovny ležely malý červený balíčky plný čokolády... s milostnejma psaníčkama samozřejmě. Maximální většina všech studentů měla na sobě něco červenýho nebo růžovýho, všechny holky byly zmalovaný... a pak jsem spatřila tu nejromantičtější věc na světě. Několik kluků přijelo v autech k našim apartmánům, aby vyzvedli své valentýnky a odvezli je do školy - která je vzdálená asi dvě stě metrů. Ach!

Ve škole pak probíhalo další předávání psaníček a čokolád, všichni se objímali, ten jeden z učitelů opět zopakoval něco o bowlingu a po poledni nám už po sto padesáté popřáli šťastného Valentýna a hezký víkend a propustili nás, aby mohlo začít randění.

Odpoledne bylo věnováno posledním přípravám. Dom v práci telefonoval do Ohia, aby se zeptal maminky, jestli má své dívce koupit kytky nebo bonboniéru.

Prý kytky.

Bílý růže.

Tak jo.

Jonathan ho duševně podporoval, aby se psychicky nezhroutil. Zase se mě asi pět dalších lidí zeptalo, kam večer jdu. Zase mi museli říct, že je jim to opravdu moc líto.

Večer Priscillia rozhodla, že když nemáme kam jít, musíme aspoň uvařit dobrou večeři, podívat se na nějakou romantickou komedii a jíst k tomu sladkej popcorn. Nevim, co z toho mi bylo víc proti srsti, jestli sladkej popcorn, nebo romantická komedie, ale večeře byla dobrá a navíc už mi fakt začínalo být všechno jedno. Těšila jsem se, až se ráno probudim a okolní svět bude mít zase normální barvu.

Znám ze svýho okolí pár lidí, který se rozhodli problém Valentýnu vyřešit tak, že ho jednoduše ignorujou. Pokud jste jedni z nich, mám pro vás radu na závěr: Nejezděte do Ameriky. Tady se Valentýn ignorovat nedá.

A jestli se ptáte, jestli jsem fakt největší looser na kampusu, tak nejsem. Všechny gym staff slečny nakonec taky dostaly valentýnskou čokoládu, jen ten spelling našich jmen někdo nezvládnul.

Čekejte na odpověď, vol. 5

Tak jo, jsem oficiálně děsná. Je to skoro měsíc od posledního článku. Stydim se.

Zítra nám začínají jarní prázdniny, což je dobře. Mám rozepsaný článek o tom, jak vypadá americký Valentýn, a k tomu mám připravených několik postřehů, fotek a Bible College vtipů, o které se chci podělit, ale nějak nemám čas to všechno zpracovat.

To víte. V květnu jedu do pralesa a přípravy nabírají na intenzitě, takže nyní většinu svého volného času trávím posíláním emailů, dopisů a otravných facebookových postů, protože fundraising je zábava! A když už jsme u těch hezkých anglických slovíček, tak musím zmínit teambuilding. (Na brainstorming ještě nedošlo...)

V sobotu dopoledne jsme s celým týdnem dobrovolničili ve psím a kočičím útulku. Zrovna to nevonělo, ale naše vedoucí Katherine prohlásila, že je to přesně to, co pro přípravu na tři týdny v Amazonii potřebujeme. Jestli někoho uvidí, jak se šklebí nebo si zacpává nos, tak ho prý vyškrtne ze seznamu účastníků.

Měla jsem štěstí a místo práce přímo v útulku (čištění klecí od psích výkalů) jsem strávila dopoledne s půlkou týmu na jednom náměstí – chodila jsem s malou fenkou na vodítku mezi lidmi a rozdávala útulčí letáčky potenciálním adoptivním majitelům. Fenka se tvářila roztomile a čůrala mi na boty, jenom když se nikdo nedíval.

Jinak dny plynou vesele, už mám zase za sebou polosemestrální zkouškový (už nám zase nadiktovali správný odpovědi na všechny online testy) a starousedlíci slibují, že by se konečně mělo (až na občasná jarní tornáda) uklidnit počasí. (Protože minulý víkend jsme zažili skok z 26°C na -1°C. Nikdy jsem nevěřila, že se dostanu na místo, kde budu mít šanci zažít všechna roční období v jednom týdnu, ale stalo se.)

Asi tak.

V tělocvičně teď každé pondělí a čtvrtek večer zastávám důležitou pozici při skórování basketbalové a volejbalové ligy. Co se volejbalu týče, není to nic těžkýho... až teda na to, že vždycky, když si týmy vymění strany, začnu z nějakýho důvodu přičítat body opačně. Každopádně s basketbalem je to horší, protože mě, která to nikdy nehrála a pravidla nezná, posadili ke stolu se skórovacími lístečky a řekli: „Počítej body, fouly a stealy.“ Řeknu vám, nic vás nenaučí ta pravidla líp (a rychlejc), než když se první dvě hry snažíte zoufale nespustit oči z hráčů a všech okolo se ptáte, jestli to byl steal, nebo nebyl, jestli to byl rebound, nebo nebyl, kdo to fouloval a koho a kdo dal ten poslední koš, nehledě na to, jestli to byl koš za jeden, za dva nebo za tři body. Strašný. Vedle mě pak většinou sedí můj kolega Onks z Botswany a ovládá elektronickej skórovací systém. Nevim proč, ale v podstatě nikdy se jeho body neshodujou s mejma. Prostě až budete potřebovat, aby vám někdo skóroval basketbalové utkání, tak začínám být skoro profík.

To je asi tak krátce, abyste věděli, že žiju a mám se dobře. Snad brzo využiju svých prázdnin a dopíšu resty.

PS: Po vzoru svých spolužáku jsem se rozhodla zkusit využít služeb stránky GoFundMe pro financování svého výjezdu. Připichuji sem odkaz, kdybyste mi někdo chtěl přispět, nebo třeba jen sledovat, jak si vedu.