Dům, kde se zatmívá rozum

Tak píšu asi poslední článek tohoto roku, na další si budete muset počkat do ledna.

Minulý týden skončil semestr, několik lidí slavnostně odpromovalo v legračních amerických hábitech, já jsem složila všechny pekelně náročný online testy a teď je tu pusto a mrtvo.

Skoro všichni odjeli domů a na kampusu zůstalo jen pár internationals. Já sama jedu domů dnes. Hurá!

Důležitá zpráva je, že jsem se přestěhovala! Takže místo international apartmánu 104 teď bydlím v international apartmánu 214, který je o patro výš a je asi tak tisíckrát hezčí, o trošičku větší... a hlavně jsou v něm jiný spolubydlící.

Zatím mám spolubydlící jen dvě – již několikrát zmíněnou Priscilliu z Afriky a potom Saru z Brazílie. Možná se k nám v lednu přistěhuje někdo další, ale to zatím nevíme. Sara každopádně odjela taky, takže jsme tu posledních pár dní byly jen dvě a užívaly jsme klidu a míru.

Samotný akt přestěhování, myslím, stojí za obšírnější komentář. Znáte animovaný film Dvanáct úkolů pro Asterixe? Konkrétně tu scénu s domem, kde se zatmívá rozum?

Jestli nevíte, o čem mluvim, tak si to nejdřív pusťte tady a pak čtěte dál.

Ano, cítím se tak, kdykoli vyřizuji něco na českém úřadě, cítila jsem se tak, když jsem žádala o vízum, a cítila jsem se tak, když jsem se snažila dostat povolení odjet domů na Vánoce. To všechno se ale nedá srovnávat s tím, jak probíhalo moje stěhování.

První krok byl zajít k sekretářce Dean of Women a vyplnit formulář s žádostí, ve které jsem vysvětlila, že moje spolubydlící promují a odjíždějí a já se chci místo čekání na tři nový kdovíjaký stvoření přestěhovat ke kamarádce, která má v pokoji jednu postel volnou. Žádost jsem podepsala a odevzdala, načež mi sekretářka oznámila, že za přestěhování se teď platí poplatek 50 babek a že mi dá vědět, jak se Dean rozhodla. Dost výrazně jsem dala najevo, že mě právě vomyli, protože jestli jsem něco fakt nechtěla, tak platit 50 dolarů za to, že se stěhuju o patro výš. Každopádně moje pokusy s tim, že jsem stipendista a international a že nechci být ve svym apartmánu sama a tak dále, nefungovaly, takže jsem odešla s tim, že holt budu o něco lehčí. Nakonec jsem se s tim srovnala a řekla si, že mi to za to asi stojí.

Den na to jsem mluvila se svou RA (Room Assistant, holka, která bydlí hned vedle a má na starosti kontrolovat, jestli si uklízím), která se mě přišla zeptat, kdy se chci přestěhovat a kdy má přijít na Final Inspection. U té příležitosti jsem se jí zeptala, jestli neni jakákoli možnost, jak poplatek neplatit. Slíbila mi, že se za mě u Dean přimluví.

O pár dní později jsem obdržela telefonát s tim, že moje žádost byla schválena a že si pro ni mám dojít a následně se stavit u okénka Housing a říct si o nový klíče. U okénka Housing jsem slečně sdělila, že se chci stěhovat až po skončení semestru. Odpověděla mi, že je to awesome, že si tam moji žádost schová, zapíše mě do počítače... a že si mám po Final Inspection už jenom přijít vyzvednout klíče. A bonus? Že nic platit nemusím, protože poplatky se platí jen když se někdo stěhuje během semestru. Okomentovala to slovy „The Deans know how to scare people,“ a já byla šťastná jak blecha.

Do konce semestru zbývaly necelé dva týdny, tak jsem pomalu začala přesouvat svoje věci do nového bydliště a vzhledem k té jedné volné posteli jsem tam taky několikrát „ilegálně“ spala, protože mi v apartmánu 104 občas začínala docházet trpělivost.

V pátek semestr skončil a všichni odjeli. V neděli jsem definitivně přestěhovala všechno a v pondělí ráno jsem se svými asijskými spolubydlícími gruntovala. Odpoledne přišla RA, znova se mě třikrát zeptala, jestli jsem vážně odstěhovala všechny svoje věci, protože během Final Inspection nesmí v apartmánu zbýt vůbec nic kromě nábytku, pak mi to odškrtla, sebrala mi klíče a poslala mě zpátky k okénku Housing.

U okénka Housing mi slečna řekla spoustu věcí. Zaprvé že se pravidla během dvou týdnů změnila a 50 dolarů teď musí platit skutečně každý. Zadruhé že mě nemůže přestěhovat, dokud moje RA nesdělí Dean, že jsem uspěla v kontrole apartmánu, a moje Dean nesdělí Housing, že můžu být přestěhována. Zatřetí, že moje podepsaná žádost, která jí (naštěstí) ještě pořád leží na stole, zdaleka není všechno, protože teď musim vyplnit ještě jiný formulář, který mi právě podepíše RA a Dean a pak se možná konečně budu moct přestěhovat.

Šla jsem rovnou za Dean s tim, že u ní pramení všechny problémy, a zeptala jsem se jí, co to jako má bejt, že mi bylo řečeno, že to platit nemusim, a teď zas, že to platit musim. Řekla, že je jí to opravdu velice líto (...), ale že teď skutečně musí platit všichni. Jinak mi ale vyšla vstříc, řekla, že na potvrzení od RA čekat nebudeme, napsala mi na papírek, že jen co zaplatim 50 dolarů, můžu se přestěhovat, a poslala mě zpátky.

Doběhla jsem si do apartmánu pro cash, jenže jsem ještě neměla klíče a ukázalo se, že Priscillia pořád spí, ačkoli byly skoro dvě hodiny odpoledne. Probudila jsem ji násilným klepáním, vysvětlila jsem jí, co se děje, vzala jsem prachy a běžela jsem zpátky.

Když jsem doběhla, šla jsem k okýnku Finances, zaplatila jsem tu nekřesťanskou sumu a v duchu zapěla chválu na to, že okýnko Housing je hned vedle a né o čtyři patra výš, jako je to v Asterixovi. U okýnka Housing jsem pak slečně podala ten lístek, co mi naškrábala Dean. Přečetla si to a řekla, že to ale neni podepsaný a že jí zavolá. Hádejte co. Dean nezvedala telefon. Chvíli jsem myslela, že k ní budu muset jít zpátky, pak ale telefon zvedla její asistentka. Chvíli s Housing slečnou mluvila, nakonec se ozvalo něco jako „Yes, that’s what I thought. Thanks, bye,“ slečna Housing se na mě usmála a oznámila mi, že ačkoli jsem měla Final Inspection dnes, přestěhovat se můžu až zítra.

Zeptala jsem se jí, jestli to myslí vážně, protože to nedává nejmenší smysl. Všechny moje věci byly v novym apartmánu, od kterýho jsem neměla klíče, ale já jsem oficiálně musela spát ve starym apartmánu, ve kterym zaprvé nikdo nebyl a zadruhé jsem od něj taky neměla klíče, protože mi je sebrala RA. Řekla, že tak to funguje a ať si poradim, pak mi vrátila zpátky naškrábaný papírek s americkým úsměvem a se slovy See you tomorrow. Kráva.

Když jsem přišla v pět z práce, zeptala jsem se Priscillie, jestli mě někdy viděla rozčilenou. Řekla, že ne. „Tak sleduj tohle,“ odpověděla jsem jí a pak jsem jí to celý převyprávěla.

Strčila do trouby zmraženou pizzu a pustila z Youtube Dvanáct úkolů pro Asterixe, abych se tomu aspoň mohla zasmát.

Následující den jsem přišla k okénku Housing se slovy Dej mi klíče. Pořád ta stejná slečna s pořád tim stejnym úsměvem mi je dala a popřála mi pěkný svátky. Thank you.

Takže jsem konečně oficiální obyvatel apartmánu 214. A teď jedu domů, takže pěkný svátky a napíšu zase v lednu.

Řekněte Thank you.

Když v Dallasu začne sněžit

(Zkusím tohle udělat posledním článkem o počasí. Jenže ono je to tak vděčný téma. Znáte mě...)

Nebudete tomu věřit, ale v noci ze čtvrtka na pátek tu napadlo půl centimetru sněhu. Musela se kvůli tomu zavřít škola i práce a všechny naplánovaný online testy byly přesunuty na pondělí, což dává smysl – kdo by doma skládal online testy, když je venku taková zima. No naštěstí jídelnu nezavřeli, tak aspoň máme co jíst.

Ve čtvrtek ve škole nás důkladně poučili, jak se máme chovat, když přijde námraza, kam máme zavolat, když si zlomíme nohu, a co máme dělat, když nám někdo hodí sníh za krk. (Nastav mu i druhý krk...) Dále nám bylo řečeno, abychom se postarali o všechny spolužáky z exotičtějších končin, protože to pro některý z nich bude poprvý v životě, co se s něčim takovym setkaj. Když jsem viděla několik lidí z jihu nasadit takovej ten zděšenej We’re all gonna die výraz, zeptala jsem se sama sebe, jestli jsem tu vážně jediná, kdo někdy boboval a stavěl sněhuláka.

Je to celý dost vtipný. Zvlášť když vezmete v úvahu, že ve středu teplota vyšplhala ke třicítce a já venku pobíhala v kraťasech a v tričku s krátkym rukávem. Někteří rodáci z Texasu mají v oblibě větu: „If you don’t like the weather, just wait a minute.“ Fun stuff.

Každopádně kdo by si stěžoval na den volna. V tělocvičně stejně posledních pár dní nic neděláme, protože je konec semestru a všichni vypouštěj. Běžně se stává, že sedíme namačkaný v kanceláři a sledujeme blbý americký filmy, a když někdo přijde zeptat se, proč se flákáme, rychle film vypneme a řekneme, že máme důležitou schůzi.

Nedávno jsme se s Priscilliou pokusily Adamovi vysvětlit, že je nám v tělocvičně zima a že by nám měl do kanceláře pořídit topení. Prohlásil, že jemu tam zima neni a že topení je drahý. Chvíli se vážně tvářil, jakože bez debaty, tak jsem zkusila argumentovat tvrzením, že ženský tělo topí uvnitř narozdíl od mužskýho, který plejtvá teplem na povrchu. Je to zaprvé důvod, proč je holkám pořád zima, zadruhé důvod, proč holky za chladných nocí netopěj. Nejdřív se smál, že prej kde jsem to slyšela. Použila jsem všepřebíbející větu „Trust me, I am anthropologist,“ a asi jsem nám to topení vyhrála, protože si mě po chvíli vzal stranou a poprosil mě, abych mu to vysvětlila. Když si uvědomil, že za mrazivý aljašský noci je sdílet tělesný teplo s chlapem jedinej způsob, jak si zachránit život, slíbil, že nám to topení koupí.

(Mimochodem, je to fakt pravda. Nesnažim se nikoho přesvědčit, že toho holky nezneužívaj. Jenom řikám, že když tvrdíme, že je nám zima, tak je nám fakt zima.)

Co se český čokolády týče, spíš už si z něj zase všichni děláme srandu, protože si nechal nastřelit do uší fakt naprosto příšerný náušnice. Je to fuj. Určitá část mého já se mě snaží přesvědčit, že dírka v uchu charakter nemění a že si tu čokoládu zaslouží, ale bohužel ta část není ani hlasitá, ani přesvědčivá, ani silná, takže asi nic nedostane.

Radši zpátky ke sněhu.

Osazenstvo kampusu se momentálně dělí na čtyři skupiny. V první skupině jsou lidi (jako třeba jedna Mongolka), kteří jsou na zimu a sníh zvyklí ze svojí země a Texas je pro ně po většinu roku moc horkej, takže se radujou, cejtěj se jako doma a nechtěj, aby to skončilo. Ve druhý skupině, která je i mojí skupinou, jsou naopak lidi, kteří jsou na to taky zvyklí a taky už zažili mnohem děsivější závěje než půlcentimetrovou zledovatělou krustu, ale nejsou z toho vůbec vodvázaný, protože když je třicet stupňů a oni můžou chodit bez čtyř svetrů a dvou šál, cejtěj se líp. Ve třetí skupině jsou nadšenci, kteří v životě sníh neviděli a teď se s neobvykle hlasitým nadšením vrhaj z apartmánů ven klouzat, lámat rampouchy a nechat se fotit od spolubydlících, následně fotky zvěřejňujou na facebooku nebo na twitteru s hashtagem #iaminnarnia a sbíraj lajky. A posledně jsou tu lidi, kteří sníh taky nikdy neviděli, ale ani ho vidět nechtěj, protože jsou přesvědčený, že je ta neznámá bílá věc chce zabít a že jak se na to jednou šlápne, musí nutně následovat pád. Navíc je to studený.

Mezi takové patří třeba právě moje milá Priscillia, která, jak už jsem tu jednou zmínila, pochází z Pobřeží slonoviny. Když jsme ve čtvrtek večer na hlášený sníh čekali (někteří z nás čekali jen na zprávu od vedení, že se pro následující den zavírá škola), byla celá natěšená, že to musí vidět. Když to ale nakonec vážně přišlo, ani si na to nešla sáhnout, jenom prohlásila, že se na to klidně může dívat z okna.

Priscillia vážně za posledních pár dní nevystrčila nos z apartmánu, když nepočítám přeběhnutí několika metrů mezi jejími dveřmi a prádelnou. Mimochodem, teď přichází část, která pobaví především všechny krtákozraké čtenáře. Priscillia se svými několika dioptriemi v tu chvíli poprvé v životě zažila, že se jí při přechodu z chladného venku do vytopeného uvnitř zamlžila skla.

No co, musela jsem si sama uvědomit, že v Čechách zase například žije spousta lidí, co nikdy neviděli oceán. Možná se to k tomu dá přirovnat. Ale je to pořád úsměvný.

Teď je neděle večer a my čekáme, jestli náhodou nezrušej školu i zítra, protože pořád mrzne. Asi nezrušej. Holt se online testy nedaj odkládat do nekonečna...

No tak já se jdu teda učit, no.

Díkůvzdání

Zažila jsem realitu amerického domácího krbu. Na vlastní kůži.

Moje spolužačka Stacia, o které už tak dlouho chci napsat článek, mě pozvala k sobě domů na Díkůvzdání.

Stacia je Američanka z Minnesoty, která už několik let žije v Dallasu a poctivě to tady nemá ráda. Její tatínek je čistokrevný Švéd a její maminka je napůl Francouzska a napůl Němka. (To jak jsem posledně mluvila o biologickém determinismu...) Má švédské přijmení a má ráda všechny Evropany, především pak Brity a Rusy. Každopádně ty Rusy se mi jí docela daří rozmlouvat.

Než jsme se seznámily, Stacia tvrdila, že se musí jednou provdat za Rusa. Už to netvrdí. Máme na kampusu jednoho kluka z Ruska, jmenuje se Sergej, je zrzavej a je divnej. Jednou jsem jí řekla, že všichni Rusové, který jsem kdy potkala, vypadali v podstatě stejně jako on... A taky byli stejně divný. Když se Stacia se Sergejem poprvé potkala ve frontě na oběd, chtěla mu jenom  říct, že se jí líbí jeho sako. Pak se s nim dala do řeči, jenže kvůli jeho přízvuku a kvůli její neznalosti ruské kultury ho musela asi šestkrát poprosit, aby jí zopakoval svoje jméno, čímž se (dle jejích slov) naprosto ztrapnila. Asi jí holt není souzeno provdat se za Rusa. Chvála Pánu.

Stacie je dvacet tři, ale když se jí na to zeptáte, vždycky dodá, že si musíte uvědomit, že v jejím nitru se skrývá devětasedmdesátiletý starý muž. Minulý týden mi sebrala diář a na den svých příštích narozenin do něj napsala „Stacie je osmdesát.“ Krom toho ještě odmítá jíst ryby se slovy „Přece nebudu jíst svůj vlastní druh.“ Prý se rozhodla, že je rybou, když jí bylo dvanáct, protože jí to prostě přestalo chutnat a potřebovala k tomu najít nějakej rozumnej důvod.

Stacia hraje divadlo a skvěle kreslí. Poslouchá Coldplay a miluje Pána prstenů a Řadu nešťastných příhod. V pokoji má plakáty Jacka Sparrowa, Michaela Jacksona, Beatles a Batmana. Pak tam má taky strašně moc šál, strašně moc bot, strašně moc šatů a strašně moc divadelních kostýmů. Zajímavý na ní ale je, že nic z toho nenosí. Oblíká se docela nežensky do starýho trička s obrázkem z Čelistí a flanelový košile, která je o několik čísel větší, než potřebuje.

Stacia pracuje ve Starbucks a čas od času mi přinese americano asi tak se čtyřmi shoty espressa, protože jsem si před ní jednou postěžovala, že americký kafe je obarvená voda. Stacia miluje kafe. Její oblibená věta je „Embrace the bean.“ A stejně jako já sdílí názor, že pít kafe bez kofeinu je jedním ze smrtelných hříchů.

Na jejím facebookovém profilu v kolonce Politické názory najdete větu „I am going to eat your whole head.“ Vůbec má něco s jezením hlav. Občas mluví o nějakém Britovi, který si do jejího Starbucksu chodí každou sobotu ráno pro kafe. Jednou o něm prohlásila něco ve stylu: „He is so good looking! Sometimes I would like to eat his face.“

Stacia is not American. She is Stacian, a to je asi důvod, proč si spolu docela rozumíme. Pozvala mě k sobě na Díkůvzdání a rovnou mi vysvětlila, že je to krásný svátek, při kterém si Američani připomínají, jak si první osadníci dali večeři s Indiány a pak je všechny pozabíjeli. No v souvislosti s tim, jak někdy mluví o těch hlavách, mě napadlo, jestli náhodou něco nesleduje snahou dostat domů aspoň jednoho international.

Ujistila mě, že co se tohodle týče, můžu být v klidu. Jinak mě ale začala připravovat na to, jak šílená její rodina je.

Byla jsem obeznámena s tím, že její matka na každé Díkůvzdání (stejně jako na Vánoce) během celého odpoledne otročení v kuchyni na všechny jenom ječí, ale u večeře je pak vždycky klid, protože jí konečně odejdou hlasivky. Dále že její starší sestra je veganka, která se snaží všem násilně cpát svůj životní styl. A konečně že mají černou kočku, ale ať se moc neraduju, protože je to ta nejzákeřnější bestie na světě, která nedělá nic jinýho, než že kadí všem do postele a skáče lidem po hlavě ve tři ráno.

Realita naštěstí nikdy není tak hrozná, jak ji Stacia popisuje.

Její maminka na nikoho nekřičela, jenom dávala hodně jasně najevo, že má špatnou náladu a že jí všichni lezeme na nervy, bez ohledu na to, jestli jsme součást její rodiny, nebo host z Český republiky, ať už to sakra je, kdekoli chce. Při večeři se pak ale skutečně uvolnila a dokonce si se mnou chvíli mile povídala.

Jídlo bylo skvělý. Ukázalo se, že polovina rodiny nesnáší krůtu a druhá polovina nesnáší nádivku... Přičemž zmíněná veganka jedla jenom kynuté houstičky, ve kterých bylo stoprocentně máslo, takže nevim, jak to s tim veganstvím vlastně má. Já jsem jedla jako jediná všechno a bylo mi dobře.

Nejzajímavější moment přišel, když mi po večeři během tlachání u dýňového koláče Staciin švagr (manžel oné veganky) s vážnou tváří položil otázku, jestli se cítím víc jako Evropanka nebo jako Asiatka. Odpověděla jsem, že si sice uvědomuji, že východní část České republiky se nachází nápadně blízko mongolských hranic, ale jinak já, jakožto kovaný Pražák, mohu hrdě říct, že jsem Evropan. Nečekaně tam vůbec nikdo neměl ponětí, o čem mluvim. Asi nevědí, kde je Mongolsko.

(Mimochodem, ano, někdy se mi tady stává, že se lidi nesmějou mejm vtipům. Je to hrozný.)

Prostě jsem to zvládla všechno, včetně faktu, že Staciin starší bratr Ben pravděpodobně držel No Shave November, takže se mi přes vousy ani nepodařilo zjistit, jak vlastně vypadá.

A její kočka se jmenuje Samantha a vůbec to neni žádná bestie. Dost možná jsem byla po dlouhý době jediná, kdo jí věnoval pořádnou pozornost a byl ochotnej u ní stát a drbat ji za uchem. Nemohla jsem si pomoct, holt se u mě projevuje něco, čemu se odborně říká abstineční příznaky způsobené dlouhodobou absencí kočičí srsti široko daleko.

Celou dobu mi tam všechno připadalo jak vystřižený z filmu, po večeři se muži bavili o fotbale, zatímco ženy myly nádobí. Nakonec jsem tam přespala a druhý den ráno nám Staciin tatínek, kterému se říká Papa Elf, udělal k snídani french toast s javorovým sirupem. Než jsme odjely, vypálil Stacie dvě nová cédéčka s Coldplay, aby měla v autě co poslouchat.

Prý mám zase někdy přijet, třeba na víkend nebo tak. Asi je vezmu na slovo, připadaj mi jako dobrej pozorovací objekt. Navíc je vždycky skvělý dostat se za hranice kampusu... A od spolubydlících. (Mimochodem, ještě týden! Ještě týden s mejma spolubydlícíma! Už se ani nesnažim přesvědčit sama sebe, že mi budou chybět. Něco mi řiká, že co se týče lekcí tolerance, trpělivosti a nezabíjení Asiatek, byla jsem úspěšná a je na čase posunout se dál.)

Zkrátka Díkůvzdání dobrý. 

Tři hodiny týdně v Nepálu

Posílám vám fotky od Nepálců. Až se budete ptát, proč jsou všechny rozmazaný, uvědomte si, že jsem to fotila já. Vlastnoručně. 

Nepálský pastor

Tanec dětí

Ono se mi totiž podařilo vyfotit třeba i takovýhle fotky...

Tanec mládeže

Většina jejich tanců spočívá v tom, že chlap vzadu přešlapuje a holka se před nim kroutí.

Pak se vždycky na chvíli začne kroutit i chlap.

Hinduistky z Nepálu s mojí spolužačkou z Kolumbie

Náš spolužák z Nepálu Daniel, David z Texasu a Yira z Kolumbie.

Spolužačka Christine z Indie a nepálský dítě

Nejsympatičtější nepálskej děda, jakýho jsem kdy viděla

Christine a děti

Stařešinové

A pak se jedlo...

Tohle dělali Američani.

Tohle dělali Nepálci. (Zn.: Mívala jsem chuťový pohárky.)

Když si na to zvyknete jako malý, nebudete u toho brečet jako já.

A sice nám začíná další zkouškový, ale i tak vám co nevidět popíšu, jak jsem se měla na Díkůvzdání.

Blbý zvyky Američanů, vol. 4

Zaměřeno na blbý zvyky Texasanů

• Netřídit odpad vůbec
• Stěžovat si jeden den „Nesnášim vedro, protože jsem z Texasu,“ a druhej den „Nesnášim zimu, protože jsem z Texasu.“
• Nosit vysoký kovbojský boty s podpatkem a se zvednutou špičatou špičkou
• Myslet si, že jsou kovbojové
• Používat slovo „Yeehaa“ kdykoli mezi řečí, bez předchozího kontextu nebo alespoň včasného varování
• Říkat: „Mluvím dvěma jazyky, anglicky a texasky.“
• Poslouchat country