Apartmán 214

Přináším vám pár slov o svých spolubydlících, aneb kam jsem se to pro všechno na světě přestěhovala.

V našem apartmánu pro čtyři bydlíme tři, já, Priscillia a Sara, a je to skvělý. Ono se totiž nedá říct, že by tady pro čtyři bylo dost prostoru nebo aspoň vzduchu. Užíváme si luxusu roztahování se, prodloužené doby v koupelně a jedné volné postele, na kterou se dá celý týden (od inspekce do inspekce) házet oblečení, protože se ho nikomu nechce ihned po odložení skládat a uklízet. Ano, ve čtvrtek večer ta postel nikdy není vidět.

Apartmán je ve druhém patře, je o trochu větší než byla stočtyřka a je hlavně hezčí. Místo studených dlaždiček tu máme barevné lino, zdi nejsou prostě jenom bílý a jsou tady dvě super pohodlný sedačky. Moje spolubydlící navíc trpí (narozdíl ode mě) smyslem pro estetično a potřebou všechno vyzdobovat. Z toho důvodu utrácej peníze za věci jako dekorační voňavý svíčky, dečky, koberečky a vázy a celkově tohle místo zvelebujou, abychom se cítily „jako doma“. Já se jako doma necítím, ale kouká se na to hezky.

Co se těch dvou týče, začnu asi se Sarou, protože to bude jednodušší.

Sara je z Brazílie, je jí 21 let a je to vysoká a šíleně hubená blondýnka. Není moc výřečná (pokud zrovna netelefonuje se svým přítelem) a to ji v podstatě činí bezkonfliktní osobou. Z nějakýho důvodu ráda myje nádobí a vytírá podlahu. Nebráníme jí v tom. Sara má kontakty a zná cesty, jak tady sehnat pravý silný brazilský kafe. Americký kafe stejně jako já neuznává. Je milá, usměvavá a přátelská a bydlet s ní je víc než jednoduchý.

Priscillia je vedle ní kontrastem snad ve všem, co si dovede představit (od charakteru až po barvu). Je z Pobřeří slonoviny a je jí 27 let. Je hlučná, temperamentní a buď se hlasitě směje, nebo hlasitě nadává, nebo mlčí a mračí se na vás. Kafe nepije.

Priscillia má čas od času těžký sklony k negativismu, což se projevuje zvýšeným používáním věty „What’s wrong with you/me/everybody/this school/that guy/my phone/cokoli jinýho vás napadne.“

Moc nevěří lidem, ale z nějakýho důvodu se rozhodla věřit mě. Znamená to, že se v mojí přítomnosti nepřetvařuje a je stoprocentně upřímná, což neni vždycky příjemný, ale na druhou stranu se aspoň nemusim dvacet čtyři hodin denně sedm dní v týdnu sluníčkově usmívat a tvářit se, že je všechno v pořádku. Ne, v apartmánu 214 se praktikuje teorie, že spolubydlící jsou na světě od toho, aby nám občas lezli/y na nervy. Za ponorkovou nemoc se nestydíme a když nechceme, tak spolu nemluvíme.

Ze začátku jsem si musela zvyknout na to, že Priscillia se mnou a se Sarou prostě občas přestává mluvit bez zjevný příčiny. Jednou jsem za ní zmatená šla a zeptala jsem se, jestli je na mě naštvaná a jestli jsem něco provedla. Shovívavě se usmála a ujistila mě, že kdyby na mě byla naštvaná, moc dobře bych to věděla a takhle blbě bych se jí neptala.

Smířila jsem se s tim, že Priscillia je spíš náladová, než urážlivá, a čas od času odmítá mluvit s kymkoli. Nejlepší postoj, jakej se k tomu dá zaujmout, je neřešit to a počkat, až se opět rozhodne mít dobrou náladu.

(Posledně to trvalo týden. A to máme teprve začátek semestru.)

Každopádně její nejvýraznější rys jsou záviděníhodné zkušenosti typu všude jsem byla, všechno vim a všemu rozumim. To ji opravňuje k tomu, aby organizovala lidem okolo sebe život nebo nad nimi lámala hůl, když mají jiný názor. Dost často používá větu „Já jsem ti to říkala,“ a to dokonce i v případech, kdy jsem jí to říkala já. Většinou ji nechám, ať si mluví. Ona stejně ví, že si myslim svoje.

Celkově konfrontace její světaznalosti s mojí tvrdohlavostí vytváří hodně zajímavý obrázky.

V prosinci (když jsem ještě bydlela ve 104) jsem u ní připravovala na vánoční Gym party bramborový salát s tím, že jsem se ho snažila udělat tak moc českej, jak jen to tady šlo (Neřekli byste, jakej problém je v Texasu sehnat kořen celeru a petržele...). Během celýho procesu jsem od ní dostala bezpočet rad a komentářů od „Krájíš to na moc malý kousky,“ přes „Kyselý okurky se k tomu nehoděj,“ až po „Tu zálivku máš moc sladkou.“ Víte co? Řekla jsem jí, ať sklapne, že já jsem tady czech girl a vim, jak dělat czech salát, což mi následující den vrátila tim, že odmítla můj salát ochutnat a ani se ho nedotkla.

Asi si teď řikáte, že do čeho jsem to propána šla a že to musí bejt děsný. Někdy mám pocit, že kdybych byla doma, ve svym prostředí, se svejma kamarádama a se svojí rodinou, nikdy bych si Priscilliu nevybrala jako spřízněnou duši a už vůbec né jako spolubydlící. Jenže já tam nejsem. Priscillia se rozhodla mi věřit a já jsem tady v podstatě jediná, ke komu je upřímná a komu se svěří. Nadruhou stranu ale ode mě nepožaduje charitativní služby a nevylévá si dennodenně srdíčko. A já vim, že vzhledem k její nedůvěře k okolí jsou i moje informace u ní v bezpečí, takže můžu být upřímná já k ní a jít za ní, když mám problém. Funguje to. Občas spolu nemluvíme, občas se hádáme, občas se spolu smějeme všem ostatním a občas si prostě povídáme.

Jinak tady máme živo. Priscillia skvěle vaří a Sara peče výborný koláče. Poznávám brazilský a africký speciality, o kterejch se dá obecně říct, že ty africký jsou děsivě pálivý a ty brazilský jsou děsivě sladký. Občas jsou ty speciality děsivý i v jinejch aspektech. Před dvěma týdny dělala například Priscillia kraba. Celýho. Ještě ve schránce.

Když to přede mě postavila, prohlásila jsem, že jsem asi moc European na to, abych to snědla. Řekla, ať si nechám blbý kecy a použiju svoje zuby. Strašně jsem se bála do toho kousnout. STRAŠNĚ.

Ale nakonec jsem to dala a bylo to fakt dobrý. Aspoň se neztrapnim, až jednou pojedu do Afriky.

Když máme volnej večer, pouštíme si filmy a jíme popcorn. Když máme volný ráno, mícháme vajíčka a společně snídáme.

Je to šílený, ale pořád to stojí asi tak o osmdesát procent míň sebeovládání, dýchání zhluboka a počítání do deseti než s Kimpi, Sangi a Leivy.

Máme se dobře.

Novoroční Neutrálně Naladěné Novinky

Ano! Už jsem zase tady, už zase píšu, ano, jsem v pořádku, ano, nezapomněla jsem na vás... čímž odpovídám na všechny dotazy jako „Nezůstala jsi radši doma?“, „Nastoupila jsi do správnýho letadla?“ nebo „Žiješ vůbec, když nepíšeš?“. Ano, píši, tedy jsem.

Původně jsem chtěla první článek tohoto roku pojmenovat Povánoční pozitivně psané pražské poznatky, s odstupem času jsem si ale uvědomila, že poznatky mám vlastně jenom dva a ještě k tomu nejsou vůbec tak zábavný, jak se mi prve zdály, takže vás tím nebudu zatěžovat a místo pěti P vám posílám čtyři N.

Nový semestr začal divoce. Časem se určitě dostanu i k podrobnějším charakteristikám svých nových spolubydlících, což stojí za to. Vážně, jestli někdy budete mít na vybranou, pořiďte si do bytu někoho z Afriky. Je to úplně šílený...

Každopádně pro všechny příznivce mých zábavných článků o tělocvičně mám jednu špatnou a jednu dobrou zprávu. Ta špatná zpráva je, že Adam byl vyhozen z tělocvičny a následně odejit ze školy. Je nám to všem líto – né jenom proto, že ztrácím jedno psací téma a ještě k tomu se nebudu mít na co dívat... Jsem si dokonce dost jistá, že jemu je to líto taky. No, co se dá dělat. Údajně požádal, aby mohl aspoň každé pondělí večer hrát s ostatními studenty basketbalovou ligu. Tak o něj třeba úplně nepřijdeme.

Ta dobrá zpráva je, že máme nového bosse, který se zatím víceméně projevuje jako blbeček.

Na pozici nového šéfa tělocvičny byl mezi studenty vypsán konkurz. Přihlásilo se asi padesát lidí. Když jsem viděla nějaký holobradý chlapečky s kelímkem cocacoly v ruce a s břichem přetékajícím přes kalhoty, který mi vehementně tvrdili, že budou můj příští šéf a manažer tělocvičny, musela jsem se smát. Hlasitě.

Naštěstí nikdo z nich konkurz nakonec nevyhrál a náš nový šéf na tom neni tak špatně. Až teda na pár detailů.

Jmenuje se Dominic a je mu dvacet, čímž trumfnul i mě a stal se oficiálně nejmladším členem posádky. Nikdy nebyl v manažerské pozici a nemá nejmenší tušení, jak udělovat lidem práci. Je z nás nervózní, ačkoli jsme se před jeho příchodem hromadně shodli, že na něho budeme hodný. A konečně, jako ostatně mnoho dalších Američanů, má problém pozdravit.

Moje první setkání s ním bylo fenomenální. To odpoledne, kdy se nám přišel představit, jsem zrovna nepracovala. Univerzum mi to ale vynahradilo. Večer jsem seděla sama v kanceláři a četla si, když se najednou rozlítly dveře a dovnitř vešel můj nový šéf. Dívala jsem se na něj v očekávání něčeho jako: „Ahoj, já jsem Dom, tvůj novej boss, jak se jmenuješ?“, ale místo toho z něj po několika vteřinách vypadla jenom otázka: „Máme duck pásku?“

„Ne,“ odpověděla jsem a dál jsem si četla. Tím naše konverzace skončila a Dom se ten den už neukázal.

Následující den jsem s ním měla pracovat celé odpoledne. Přišla jsem v jednu do kanceláře, kde už on seděl a něco řešil s dalšími lidmi. Řekla jsem si, že včerejšek whatever, nasadila jsem úsměv a hlasitě pozdravila. Místo odpovědi nebo aspoň otázky jak se máš (bez ohledu na to, že to Američany stejně nezajímá), jsem se dočkala jenom informace: „Ty budeš dneska nahoře v posilce, protože včera večer jsi byla v kanceláři.“ Aha, awesome. Aspoň si pamatuje, že už jsme se jednou viděli. Zvedla jsem obočí a beze slova jsem odkráčela pryč, přemýšlejíc, jestli je problém ve mně, nebo v něm.

Později mi Priscillia, která s nim ten den seděla v kanceláři, sdělila, že když o mně potřeboval něco říct, používal výraz Ta druhá holka. More awesome! Takže já jsem Ta druhá holka a on je Ten někdo, kdo tomu teď velí. Rozjíždí se to hezky. A to jsem byla fakt rozhodnutá na něj bejt hodná a milá a trochu mu ten začátek ulehčit. No way.

Situace se ale naštěstí brzo změnila. Po čtyřech dnech, kdy jsme spolu vesele pracovali a úspěšně si nevšímali jeden druhého, konečně nadešel moment, kdy nevyhnutelně musel přímo přede mnou vyslovit moje jméno. Zadrhnul se.

Usmála jsem se a řekla jsem: „My name is Barbora, by the way.“

Od té doby jsme kamarádi. Zdraví mě aspoň pětkrát, kdykoli mě potká, a dokonce se mi omluvil za tu duck pásku.

Je chudák vážně nervózní, což se projevuje třeba tak, že když neví co má dělat nebo říkat, jde a telefonuje mamince do Ohia. Taky si není jistej, jak moc autority vůči nám může použít, takže když mu třeba zasednete židli v kanceláři, jde si sednout někam ven a znova telefonuje mamince. Nebo když vás načapá, jak se flákáte schovaný někde v rohu, pijete kafe a esemeskujete, hrozně laskavě vás požádá, abyste aspoň zametli podlahu, a pak jde opět zatelefonovat mamince. (Jen podotýkám, že Adam by mi v tuhle chvíli kafe vylil a mobil sebral... což je ovšem jen otázka času, než tohle někdo Dominicovi řekne.)

Dobrý na tom všem je, že i když váš nejvděčnější zdroj inspirace pro psaní veselých článků odejde, pořád je tady z koho si dělat srandu. Amerika.