Muzeum umění

Když řeknu, že něco udělám zítra, tak to téměř nikdy zítra neudělám.

Zábava, tanec a zpěv

Mongolsko

Jamaica

Kimpi a Sangy

Já a ty dvě

Kanada

Nahoře zleva: Indie, USA, Barma, ČR, Jamaica, Malajsie, Kanada; Dole zleva: Barma, Mongolsko, USA

Ta zpívací

Ta starací

Kdybyste mi náhodou nevěřili, že byla zima

Mimochodem, když na ty obrázky kliknete, tak budou větší. Jestli jste teda na to už dávno nepřišli.

Blbý zvyky Američanů, vol. 2

Nevědět, co to jsou koláče.

(Tímto zdravím svoji babičku, která ví, co to jsou koláče.)

Čekejte na odpověď, vol. 3

Je večer, Kimpi a Sangy šly spát, Leivy si čte, já píšu.

Úspěšně jsem prolezla prvním zdejším zkouškovym. Něco jako pololetní písemky, dokonce máme zítra pololetní prázdniny. Když k tomu přičtete, že škola je každej den od osmi, vážně se občas cítím jako zpátky na gymplu. S tim rozdílem, že mám všeho všudy čtyři předměty, moje domácí úkoly spočívaj ve čtení Bible a přednášky končej ve dvanáct. A ještě dodejme, že to pololetní zkouškový trvalo dva dny a obsahovalo čtyři online testy, na který jsme dopředu dostali otázky, mohli jsme při nich používat poznámky a všichni internationals je mohli dělat ve dvojicích, aby se zabránilo problémům způsobeným takzvanou language barrier. (Poznámka číslo jedna: Miluju svoje dvanáctiměsiční prázdniny. Poznámka číslo dvě: Nemám nejmenší představu, jak se po návratu do svojí školy vypořádám s takovejma předmětama jako Dějiny starověku nebo Metodologie sociologického kvantitavního výzkumu. Ne, nebudu se tady učit dopředu, jestli vás napadlo poradit mi tohle.)

Jak jsem posledně mluvila o těch třiceti stupních, tak před týdnem sem dorazily nějaký erupce na slunci a teplota klesla pod dvacet. A konkrétně sobota kompletně celá propršela. Což bylo dost na nic, protože zrovna na sobotu byl naplánován výlet všech internationals do centra Dallasu do místního muzea umění.

Celkově to byl fakt divokej den. Když mi zazvonil budík, stačilo mi zvednout hlavu z polštáře, aby mi atmosférický tlak dal hodně rychle najevo, že ji mám zase položit a vůbec se dneska nepokoušet někam chodit. Neodporovala jsem mu. Statečně jsem se rozhodla, že muzeum umění se beze mě obejde a já se obejdu bez něj a znova jsem usnula.

Minuty běžely, já šťastně spala, když do mě někdo začal šťouchat. „Barbora, Barbora, wake up!“ Byla to Kimpi. Pokoušela se mi oznámit, že přesně za třináct minut musim být kdesi na druhý straně kampusu, protože čas je neúprosný, Američani jsou dochvilný (haha) a ještě k tomu se na nás všichni klidně vyprdnou a odjedou do muzea bez nás.

Podívala jsem se na ni takovym tim pohledem jako „To myslíš vážně?“

Myslela to vážně. Přijala jsem její výzvu, slezla jsem z postele a rozhodla se udělat ze sebe znova člověka v tak šibeničním čase. Dala jsem to. Za deset minut. Na úkor snídaně i pokusu o jakoukoli infuzi kofeinu do krve.

Zpětně si řikám, že kdybych se byla rozhodla vypít kafe na úkor převlečení se z pyžama, učesání se, vyčištění si zubů a dalších těchhletěch zbytečnejch věcí, byla bych bývala udělala líp. Venku byla plýskanice s velkym P (Plýskanice) a zima jak v psírně. (Feeling like home again) Stačilo mi jenom dojít na místo srazu, abych věděla, že mě začíná pekelně bolet hlava a že mym svetrem fakt hodně profukuje vítr.

Jenže znáte to. Když už jste došli až sem, prostě se neotočíte a nejdete si znova lehnout, ikdyž dneska o nic nejde a klidně byste mohli. Radši se rozhodnete, že to prostě nějak vydržíte. Naštěstí vás jede jenom málo, tak to snad bude poklidný, rychlý a bezbolestný. A v muzeu bude teplo.

V muzeu sice teplo bylo, jenže jak se ukázalo při příjezdu na místo, organizátoři akce nám zatajili, že v rámci oslav otevření jakési nové asijské sbírky probíhá celý den doprovodný VENKOVNÍ program. Vše zdarma, takže tam jdeme, dokavaď jsme čerstvý. Muzikanti, loutkaři, lidi ve středověkejch kostýmech (Europe is so cool!), prodavači, potulní umělci, tanečníci, zkrátka ejaja hopsasa. Všichni vytáhli iPhony a začala párty. Pózovali jsme tady i tamhle, fotili jsme každou kravinu desetkrát, nechali jsme si všichni namalovat karikaturu od kreslíře, ještě jednu hromadnou fotku, ještě druhou na jinej mobil, ještě třetí  do školní ročenky.

Kimpi si asi všimla, že vypadám jako obživlá mrtvola, a nejspíš si taky uvědomovala, že mě donutila vstát a jít sem. Pokusila se mi to vynahradit. Probíhalo to asi tak, že kam jsem se hnula, tam se hnula taky, pořád se mě na něco ptala, nabízela mi místo pod jejím deštníkem, chytala mě za ruku a řikala: „Podívej se na tohle, podívej se na tamto, stoupni si sem, stoupni si tamhle, zatvař se takhle, ať tě můžu vyfotit... Je ti zima? Nemáš žízeň? Chceš se jít podívat támhle nebo radši támhle?“ Asi po dvou hodinách srdečnýho užívání si venkovních radovánek mělo přijít moje vysvobození, protože jsme se konečně totálně vymrzlý rozhodli přesunout do muzea.

Tak a teď to přijde. Jste hladový, máte migrénu, je vám zima, jste zmoklý, chce se vám spát a hrozně vás vytáčí Kimpi. Pak vejdete do muzea, kde je teplo, vy jste z toho uplně naměkko, už vidíte, jak teď bude všechno jenom dobrý a krásný, jenže zjišťujete, že šílený focení pokračuje i tady, stejně jako šílená pozornost, o kterou vůbec nestojíte. Váš pohár trpělivosti už nemá nějak zvlášť moc volnýho místa a vy se začínáte cítit jako v nějakym hororu nebo hodně blbym vtipu a V TU CHVÍLI! Přesně v tu chvíli vás Kimpi vezme láskyplně okolo ramen a zeptá se vás, jestli se vám nechce čůrat. (Klikněte na odkaz pro dokreslení dramatičnosti situace)

http://knitxpressions.files.wordpress.com/2013/06/jen_it-crowd.jpg?w=645

Ne, nezabila jsem ji. Okamžitě jsem se se slovy „Ráda si prohlížim umělecký sbírky vlastním tempem“ odporoučela někam hodně daleko meditovat nad Monetem. Pak jsem ještě v sekci afrického umění našla sarkofág s fake mumií uvnitř. Žádná krev netekla (ani kapka dneska), po návratu domů jsem si dala panadol a šla jsem spát. Asi se někdy zeptám Kimpi, jaký drogy bere ona, abychom byly na stejný vlně, všechno bude o hodně jednodušší.

Takže prostě abyste věděli, dallasský muzeum umění je skvělý a já mám nejlepší spolubydlící na kampusu. Jenom to počasí je občas na pytel.

PS: Zítra si půjčím od Kimpi její iPhone a pošlu vám nějaký awesome fotky...

Čekejte na odpověď, vol. 2

Věřte tomu, nebo tomu nevěřte, ale v Texasu taky začal podzim. Projevuje se to asi tak, že místo čtyřiceti stupňů máme třicet a občas zafouká. Absolutní konec léta. Domorodci jsou šťastný, já se snažim sestimsmířit.

Pomalu se smiřuju i s tim, že v tomhle městě si prostě nikdy na procházku nevyrazim, protože nemám nejmenší zájem na tom procházet se po dálnících a nechat se přejíždět kamionama... příroda nikde široko daleko. Ovšem včera jsem navštívila s Carol (starší paní, která mě vyzvedávala na letišti a pak mi zachraňovala život, když se zjistilo, že je příliš pozdě večer na to, abych se na kampusu zapsala a ubytovala) Cedar Hill, malou schovanou čtvrť, vesničku ve městě, která slouží převážně jako nákupní zóna. Nevypadá to ale jako normální nákupní zóna, protože jsou tam malý hezký maximálně dvoupatrový domečky, chodníčky s fontánkama, stromečky, kytičky, spousta zeleně... prostě tam můžete buď nakupovat, nebo si užívat iluzi normálního města a procházet se. A ano, uvědomuju si, že jsem v posledních dvou větách použila fakt hodně zdrobnělin. Sestim taky smiřte.

Carol řekla, že sem nejradši chodí do knihkupectví, dívat se na knížky a časopisy a přesvědčovat sama sebe, že si nesmí nic koupit. Naprosto ji chápu. Je to něco mezi kavárnou (starbucks, co byste tady chtěli jinýho...) a knihkupectvím, takže na jedný straně voní káva a na druhý straně voněj knížky. Jsou tady pohodlný křesla, kde si můžete sednout a číst, dokonce si můžete vzít knížky ven a číst si na čerstvym vzduchu. (A dokonce to fakt funguje a nikdo ty knížky nekrade. Řekněte wow.) Jak jsem vlezla dovnitř, zmocnila se mě stará známá touha zadlužit se minimálně do šestimístný částky. A nebo se tam přestěhovat. Ale ustála jsem všechny zkoušky (od diářů přes linkovaný notesy v pravý kůži až po souhrnný dílo Allena Ginsberga) a teď se můžu hrdě poplácávat po zádech. Každopádně mám slíbeno, že mě Carol příště vezme do zdejšího antikvariátu. Dám vědět, jestli moje peněženka přežije i tohle.

Tady na kampusu je taky jedno přímo školní a dost dobrý knihkupectví. Jedinej problém ovšem je, že tu neseženete nic jinýho než „spiritual stuff“. Né že bych proti němu něco měla, ale když potřebujete beatníky nebo Bukowskiho, tak prostě potřebujete beatníky nebo Bukowskiho.

Ale čím dýl tady jsem, tím víc potkávám lidi, který se bublinoidního kampusu straněj podobně jako já. (O syndromu bubliny jsem ještě nepsala, já vim. Tak jenom ve zkratce než se o tom rozpovídám: biblická škola + nadšený američani + „všechnonekřesťanskýješpatný přístup“ + „tohlejenejlepšímístonasvětě přístup“ = bublina jako kráva) Mám těchhle pár lidí ráda, myslim, že maj velkej potenciál zařídit, abych se tady z toho nezbláznila. A když už zbláznila, tak jenom trochu. Jsou to hlavně tihle tři:

Danijel, Chorvat. Říká mi „My slavic sister“ a nejvíc ho potěší, když se ho chorvatsky zeptám, jak se má. (Dobro, dobro!) Moje sympatie si totálně získal, když řekl, že byl před několika lety v Praze a nejlepší, co tam zažil, bylo vepřový koleno a český pivo. (!!!)

Priscillia, Afričanka z Pobřeží slonoviny. Chudák bydlí se třema Američankama, ale podle jejích výpovědí nemá o moc jiný zážitky se spolubydlícíma než já. Stejnej problém s klimatizací, stejnej problém s chápáním a respektováním pojmu „Jdu spát“. Pracuje se mnou v tělocvičně, takže můžeme společně pomlouvat Adama. Rozhodla jsem se, že ji mám ráda, když o jedný knížce (ze který jsou všichni maximálně odvázaný a já prostě nechápu proč) prohlásila, že je to fakt dost nuda.

A potom samozřejmě Stacia. Američanka z Minnesoty, která se vůbec nechová jako Američanka a vezmeme-li to z hlediska biologického determinismu, tak má proč, protože je to čistokrevná Evropanka. Už se delší dobu chystám napsat o ní samostatnej článek, protože vtlačit její osobnost do malýho odstavce je podle mě zločin. Problém ale je, že mě každej den překvapí něčim novym, takže se mi akorát tak rozrůstá seznam toho, o čem chci psát, než aby mě to konečně k něčemu dokopalo. Umí trochu švédsky, trochu německy a hodně francouzsky. (Na Američana dobrý... Totiž... Mluví ze mě obdiv, abyste správně pochopili můj sarkasmus.) Stacia je přesně ten typ, kterej si bez sebemenších problémů představíte, jak sedí buď na Újezdu v 3+1 (zasvěcení vědí) a maluje do skicáku, anebo jak sedí kdekoli jinde a čte Hobita. Důležitý ale je, že Stacia je tady naprosto jediná, kdo se naučil říkat mi Bára.

Takže zkrátka a jednoduše, věřte tomu, nebo tomu nevěřte. A někdo si za mě dejte vepřový koleno.