Dům, kde se zatmívá rozum

Tak píšu asi poslední článek tohoto roku, na další si budete muset počkat do ledna.

Minulý týden skončil semestr, několik lidí slavnostně odpromovalo v legračních amerických hábitech, já jsem složila všechny pekelně náročný online testy a teď je tu pusto a mrtvo.

Skoro všichni odjeli domů a na kampusu zůstalo jen pár internationals. Já sama jedu domů dnes. Hurá!

Důležitá zpráva je, že jsem se přestěhovala! Takže místo international apartmánu 104 teď bydlím v international apartmánu 214, který je o patro výš a je asi tak tisíckrát hezčí, o trošičku větší... a hlavně jsou v něm jiný spolubydlící.

Zatím mám spolubydlící jen dvě – již několikrát zmíněnou Priscilliu z Afriky a potom Saru z Brazílie. Možná se k nám v lednu přistěhuje někdo další, ale to zatím nevíme. Sara každopádně odjela taky, takže jsme tu posledních pár dní byly jen dvě a užívaly jsme klidu a míru.

Samotný akt přestěhování, myslím, stojí za obšírnější komentář. Znáte animovaný film Dvanáct úkolů pro Asterixe? Konkrétně tu scénu s domem, kde se zatmívá rozum?

Jestli nevíte, o čem mluvim, tak si to nejdřív pusťte tady a pak čtěte dál.

Ano, cítím se tak, kdykoli vyřizuji něco na českém úřadě, cítila jsem se tak, když jsem žádala o vízum, a cítila jsem se tak, když jsem se snažila dostat povolení odjet domů na Vánoce. To všechno se ale nedá srovnávat s tím, jak probíhalo moje stěhování.

První krok byl zajít k sekretářce Dean of Women a vyplnit formulář s žádostí, ve které jsem vysvětlila, že moje spolubydlící promují a odjíždějí a já se chci místo čekání na tři nový kdovíjaký stvoření přestěhovat ke kamarádce, která má v pokoji jednu postel volnou. Žádost jsem podepsala a odevzdala, načež mi sekretářka oznámila, že za přestěhování se teď platí poplatek 50 babek a že mi dá vědět, jak se Dean rozhodla. Dost výrazně jsem dala najevo, že mě právě vomyli, protože jestli jsem něco fakt nechtěla, tak platit 50 dolarů za to, že se stěhuju o patro výš. Každopádně moje pokusy s tim, že jsem stipendista a international a že nechci být ve svym apartmánu sama a tak dále, nefungovaly, takže jsem odešla s tim, že holt budu o něco lehčí. Nakonec jsem se s tim srovnala a řekla si, že mi to za to asi stojí.

Den na to jsem mluvila se svou RA (Room Assistant, holka, která bydlí hned vedle a má na starosti kontrolovat, jestli si uklízím), která se mě přišla zeptat, kdy se chci přestěhovat a kdy má přijít na Final Inspection. U té příležitosti jsem se jí zeptala, jestli neni jakákoli možnost, jak poplatek neplatit. Slíbila mi, že se za mě u Dean přimluví.

O pár dní později jsem obdržela telefonát s tim, že moje žádost byla schválena a že si pro ni mám dojít a následně se stavit u okénka Housing a říct si o nový klíče. U okénka Housing jsem slečně sdělila, že se chci stěhovat až po skončení semestru. Odpověděla mi, že je to awesome, že si tam moji žádost schová, zapíše mě do počítače... a že si mám po Final Inspection už jenom přijít vyzvednout klíče. A bonus? Že nic platit nemusím, protože poplatky se platí jen když se někdo stěhuje během semestru. Okomentovala to slovy „The Deans know how to scare people,“ a já byla šťastná jak blecha.

Do konce semestru zbývaly necelé dva týdny, tak jsem pomalu začala přesouvat svoje věci do nového bydliště a vzhledem k té jedné volné posteli jsem tam taky několikrát „ilegálně“ spala, protože mi v apartmánu 104 občas začínala docházet trpělivost.

V pátek semestr skončil a všichni odjeli. V neděli jsem definitivně přestěhovala všechno a v pondělí ráno jsem se svými asijskými spolubydlícími gruntovala. Odpoledne přišla RA, znova se mě třikrát zeptala, jestli jsem vážně odstěhovala všechny svoje věci, protože během Final Inspection nesmí v apartmánu zbýt vůbec nic kromě nábytku, pak mi to odškrtla, sebrala mi klíče a poslala mě zpátky k okénku Housing.

U okénka Housing mi slečna řekla spoustu věcí. Zaprvé že se pravidla během dvou týdnů změnila a 50 dolarů teď musí platit skutečně každý. Zadruhé že mě nemůže přestěhovat, dokud moje RA nesdělí Dean, že jsem uspěla v kontrole apartmánu, a moje Dean nesdělí Housing, že můžu být přestěhována. Zatřetí, že moje podepsaná žádost, která jí (naštěstí) ještě pořád leží na stole, zdaleka není všechno, protože teď musim vyplnit ještě jiný formulář, který mi právě podepíše RA a Dean a pak se možná konečně budu moct přestěhovat.

Šla jsem rovnou za Dean s tim, že u ní pramení všechny problémy, a zeptala jsem se jí, co to jako má bejt, že mi bylo řečeno, že to platit nemusim, a teď zas, že to platit musim. Řekla, že je jí to opravdu velice líto (...), ale že teď skutečně musí platit všichni. Jinak mi ale vyšla vstříc, řekla, že na potvrzení od RA čekat nebudeme, napsala mi na papírek, že jen co zaplatim 50 dolarů, můžu se přestěhovat, a poslala mě zpátky.

Doběhla jsem si do apartmánu pro cash, jenže jsem ještě neměla klíče a ukázalo se, že Priscillia pořád spí, ačkoli byly skoro dvě hodiny odpoledne. Probudila jsem ji násilným klepáním, vysvětlila jsem jí, co se děje, vzala jsem prachy a běžela jsem zpátky.

Když jsem doběhla, šla jsem k okýnku Finances, zaplatila jsem tu nekřesťanskou sumu a v duchu zapěla chválu na to, že okýnko Housing je hned vedle a né o čtyři patra výš, jako je to v Asterixovi. U okýnka Housing jsem pak slečně podala ten lístek, co mi naškrábala Dean. Přečetla si to a řekla, že to ale neni podepsaný a že jí zavolá. Hádejte co. Dean nezvedala telefon. Chvíli jsem myslela, že k ní budu muset jít zpátky, pak ale telefon zvedla její asistentka. Chvíli s Housing slečnou mluvila, nakonec se ozvalo něco jako „Yes, that’s what I thought. Thanks, bye,“ slečna Housing se na mě usmála a oznámila mi, že ačkoli jsem měla Final Inspection dnes, přestěhovat se můžu až zítra.

Zeptala jsem se jí, jestli to myslí vážně, protože to nedává nejmenší smysl. Všechny moje věci byly v novym apartmánu, od kterýho jsem neměla klíče, ale já jsem oficiálně musela spát ve starym apartmánu, ve kterym zaprvé nikdo nebyl a zadruhé jsem od něj taky neměla klíče, protože mi je sebrala RA. Řekla, že tak to funguje a ať si poradim, pak mi vrátila zpátky naškrábaný papírek s americkým úsměvem a se slovy See you tomorrow. Kráva.

Když jsem přišla v pět z práce, zeptala jsem se Priscillie, jestli mě někdy viděla rozčilenou. Řekla, že ne. „Tak sleduj tohle,“ odpověděla jsem jí a pak jsem jí to celý převyprávěla.

Strčila do trouby zmraženou pizzu a pustila z Youtube Dvanáct úkolů pro Asterixe, abych se tomu aspoň mohla zasmát.

Následující den jsem přišla k okénku Housing se slovy Dej mi klíče. Pořád ta stejná slečna s pořád tim stejnym úsměvem mi je dala a popřála mi pěkný svátky. Thank you.

Takže jsem konečně oficiální obyvatel apartmánu 214. A teď jedu domů, takže pěkný svátky a napíšu zase v lednu.

Řekněte Thank you.

Když v Dallasu začne sněžit

(Zkusím tohle udělat posledním článkem o počasí. Jenže ono je to tak vděčný téma. Znáte mě...)

Nebudete tomu věřit, ale v noci ze čtvrtka na pátek tu napadlo půl centimetru sněhu. Musela se kvůli tomu zavřít škola i práce a všechny naplánovaný online testy byly přesunuty na pondělí, což dává smysl – kdo by doma skládal online testy, když je venku taková zima. No naštěstí jídelnu nezavřeli, tak aspoň máme co jíst.

Ve čtvrtek ve škole nás důkladně poučili, jak se máme chovat, když přijde námraza, kam máme zavolat, když si zlomíme nohu, a co máme dělat, když nám někdo hodí sníh za krk. (Nastav mu i druhý krk...) Dále nám bylo řečeno, abychom se postarali o všechny spolužáky z exotičtějších končin, protože to pro některý z nich bude poprvý v životě, co se s něčim takovym setkaj. Když jsem viděla několik lidí z jihu nasadit takovej ten zděšenej We’re all gonna die výraz, zeptala jsem se sama sebe, jestli jsem tu vážně jediná, kdo někdy boboval a stavěl sněhuláka.

Je to celý dost vtipný. Zvlášť když vezmete v úvahu, že ve středu teplota vyšplhala ke třicítce a já venku pobíhala v kraťasech a v tričku s krátkym rukávem. Někteří rodáci z Texasu mají v oblibě větu: „If you don’t like the weather, just wait a minute.“ Fun stuff.

Každopádně kdo by si stěžoval na den volna. V tělocvičně stejně posledních pár dní nic neděláme, protože je konec semestru a všichni vypouštěj. Běžně se stává, že sedíme namačkaný v kanceláři a sledujeme blbý americký filmy, a když někdo přijde zeptat se, proč se flákáme, rychle film vypneme a řekneme, že máme důležitou schůzi.

Nedávno jsme se s Priscilliou pokusily Adamovi vysvětlit, že je nám v tělocvičně zima a že by nám měl do kanceláře pořídit topení. Prohlásil, že jemu tam zima neni a že topení je drahý. Chvíli se vážně tvářil, jakože bez debaty, tak jsem zkusila argumentovat tvrzením, že ženský tělo topí uvnitř narozdíl od mužskýho, který plejtvá teplem na povrchu. Je to zaprvé důvod, proč je holkám pořád zima, zadruhé důvod, proč holky za chladných nocí netopěj. Nejdřív se smál, že prej kde jsem to slyšela. Použila jsem všepřebíbející větu „Trust me, I am anthropologist,“ a asi jsem nám to topení vyhrála, protože si mě po chvíli vzal stranou a poprosil mě, abych mu to vysvětlila. Když si uvědomil, že za mrazivý aljašský noci je sdílet tělesný teplo s chlapem jedinej způsob, jak si zachránit život, slíbil, že nám to topení koupí.

(Mimochodem, je to fakt pravda. Nesnažim se nikoho přesvědčit, že toho holky nezneužívaj. Jenom řikám, že když tvrdíme, že je nám zima, tak je nám fakt zima.)

Co se český čokolády týče, spíš už si z něj zase všichni děláme srandu, protože si nechal nastřelit do uší fakt naprosto příšerný náušnice. Je to fuj. Určitá část mého já se mě snaží přesvědčit, že dírka v uchu charakter nemění a že si tu čokoládu zaslouží, ale bohužel ta část není ani hlasitá, ani přesvědčivá, ani silná, takže asi nic nedostane.

Radši zpátky ke sněhu.

Osazenstvo kampusu se momentálně dělí na čtyři skupiny. V první skupině jsou lidi (jako třeba jedna Mongolka), kteří jsou na zimu a sníh zvyklí ze svojí země a Texas je pro ně po většinu roku moc horkej, takže se radujou, cejtěj se jako doma a nechtěj, aby to skončilo. Ve druhý skupině, která je i mojí skupinou, jsou naopak lidi, kteří jsou na to taky zvyklí a taky už zažili mnohem děsivější závěje než půlcentimetrovou zledovatělou krustu, ale nejsou z toho vůbec vodvázaný, protože když je třicet stupňů a oni můžou chodit bez čtyř svetrů a dvou šál, cejtěj se líp. Ve třetí skupině jsou nadšenci, kteří v životě sníh neviděli a teď se s neobvykle hlasitým nadšením vrhaj z apartmánů ven klouzat, lámat rampouchy a nechat se fotit od spolubydlících, následně fotky zvěřejňujou na facebooku nebo na twitteru s hashtagem #iaminnarnia a sbíraj lajky. A posledně jsou tu lidi, kteří sníh taky nikdy neviděli, ale ani ho vidět nechtěj, protože jsou přesvědčený, že je ta neznámá bílá věc chce zabít a že jak se na to jednou šlápne, musí nutně následovat pád. Navíc je to studený.

Mezi takové patří třeba právě moje milá Priscillia, která, jak už jsem tu jednou zmínila, pochází z Pobřeží slonoviny. Když jsme ve čtvrtek večer na hlášený sníh čekali (někteří z nás čekali jen na zprávu od vedení, že se pro následující den zavírá škola), byla celá natěšená, že to musí vidět. Když to ale nakonec vážně přišlo, ani si na to nešla sáhnout, jenom prohlásila, že se na to klidně může dívat z okna.

Priscillia vážně za posledních pár dní nevystrčila nos z apartmánu, když nepočítám přeběhnutí několika metrů mezi jejími dveřmi a prádelnou. Mimochodem, teď přichází část, která pobaví především všechny krtákozraké čtenáře. Priscillia se svými několika dioptriemi v tu chvíli poprvé v životě zažila, že se jí při přechodu z chladného venku do vytopeného uvnitř zamlžila skla.

No co, musela jsem si sama uvědomit, že v Čechách zase například žije spousta lidí, co nikdy neviděli oceán. Možná se to k tomu dá přirovnat. Ale je to pořád úsměvný.

Teď je neděle večer a my čekáme, jestli náhodou nezrušej školu i zítra, protože pořád mrzne. Asi nezrušej. Holt se online testy nedaj odkládat do nekonečna...

No tak já se jdu teda učit, no.

Díkůvzdání

Zažila jsem realitu amerického domácího krbu. Na vlastní kůži.

Moje spolužačka Stacia, o které už tak dlouho chci napsat článek, mě pozvala k sobě domů na Díkůvzdání.

Stacia je Američanka z Minnesoty, která už několik let žije v Dallasu a poctivě to tady nemá ráda. Její tatínek je čistokrevný Švéd a její maminka je napůl Francouzska a napůl Němka. (To jak jsem posledně mluvila o biologickém determinismu...) Má švédské přijmení a má ráda všechny Evropany, především pak Brity a Rusy. Každopádně ty Rusy se mi jí docela daří rozmlouvat.

Než jsme se seznámily, Stacia tvrdila, že se musí jednou provdat za Rusa. Už to netvrdí. Máme na kampusu jednoho kluka z Ruska, jmenuje se Sergej, je zrzavej a je divnej. Jednou jsem jí řekla, že všichni Rusové, který jsem kdy potkala, vypadali v podstatě stejně jako on... A taky byli stejně divný. Když se Stacia se Sergejem poprvé potkala ve frontě na oběd, chtěla mu jenom  říct, že se jí líbí jeho sako. Pak se s nim dala do řeči, jenže kvůli jeho přízvuku a kvůli její neznalosti ruské kultury ho musela asi šestkrát poprosit, aby jí zopakoval svoje jméno, čímž se (dle jejích slov) naprosto ztrapnila. Asi jí holt není souzeno provdat se za Rusa. Chvála Pánu.

Stacie je dvacet tři, ale když se jí na to zeptáte, vždycky dodá, že si musíte uvědomit, že v jejím nitru se skrývá devětasedmdesátiletý starý muž. Minulý týden mi sebrala diář a na den svých příštích narozenin do něj napsala „Stacie je osmdesát.“ Krom toho ještě odmítá jíst ryby se slovy „Přece nebudu jíst svůj vlastní druh.“ Prý se rozhodla, že je rybou, když jí bylo dvanáct, protože jí to prostě přestalo chutnat a potřebovala k tomu najít nějakej rozumnej důvod.

Stacia hraje divadlo a skvěle kreslí. Poslouchá Coldplay a miluje Pána prstenů a Řadu nešťastných příhod. V pokoji má plakáty Jacka Sparrowa, Michaela Jacksona, Beatles a Batmana. Pak tam má taky strašně moc šál, strašně moc bot, strašně moc šatů a strašně moc divadelních kostýmů. Zajímavý na ní ale je, že nic z toho nenosí. Oblíká se docela nežensky do starýho trička s obrázkem z Čelistí a flanelový košile, která je o několik čísel větší, než potřebuje.

Stacia pracuje ve Starbucks a čas od času mi přinese americano asi tak se čtyřmi shoty espressa, protože jsem si před ní jednou postěžovala, že americký kafe je obarvená voda. Stacia miluje kafe. Její oblibená věta je „Embrace the bean.“ A stejně jako já sdílí názor, že pít kafe bez kofeinu je jedním ze smrtelných hříchů.

Na jejím facebookovém profilu v kolonce Politické názory najdete větu „I am going to eat your whole head.“ Vůbec má něco s jezením hlav. Občas mluví o nějakém Britovi, který si do jejího Starbucksu chodí každou sobotu ráno pro kafe. Jednou o něm prohlásila něco ve stylu: „He is so good looking! Sometimes I would like to eat his face.“

Stacia is not American. She is Stacian, a to je asi důvod, proč si spolu docela rozumíme. Pozvala mě k sobě na Díkůvzdání a rovnou mi vysvětlila, že je to krásný svátek, při kterém si Američani připomínají, jak si první osadníci dali večeři s Indiány a pak je všechny pozabíjeli. No v souvislosti s tim, jak někdy mluví o těch hlavách, mě napadlo, jestli náhodou něco nesleduje snahou dostat domů aspoň jednoho international.

Ujistila mě, že co se tohodle týče, můžu být v klidu. Jinak mě ale začala připravovat na to, jak šílená její rodina je.

Byla jsem obeznámena s tím, že její matka na každé Díkůvzdání (stejně jako na Vánoce) během celého odpoledne otročení v kuchyni na všechny jenom ječí, ale u večeře je pak vždycky klid, protože jí konečně odejdou hlasivky. Dále že její starší sestra je veganka, která se snaží všem násilně cpát svůj životní styl. A konečně že mají černou kočku, ale ať se moc neraduju, protože je to ta nejzákeřnější bestie na světě, která nedělá nic jinýho, než že kadí všem do postele a skáče lidem po hlavě ve tři ráno.

Realita naštěstí nikdy není tak hrozná, jak ji Stacia popisuje.

Její maminka na nikoho nekřičela, jenom dávala hodně jasně najevo, že má špatnou náladu a že jí všichni lezeme na nervy, bez ohledu na to, jestli jsme součást její rodiny, nebo host z Český republiky, ať už to sakra je, kdekoli chce. Při večeři se pak ale skutečně uvolnila a dokonce si se mnou chvíli mile povídala.

Jídlo bylo skvělý. Ukázalo se, že polovina rodiny nesnáší krůtu a druhá polovina nesnáší nádivku... Přičemž zmíněná veganka jedla jenom kynuté houstičky, ve kterých bylo stoprocentně máslo, takže nevim, jak to s tim veganstvím vlastně má. Já jsem jedla jako jediná všechno a bylo mi dobře.

Nejzajímavější moment přišel, když mi po večeři během tlachání u dýňového koláče Staciin švagr (manžel oné veganky) s vážnou tváří položil otázku, jestli se cítím víc jako Evropanka nebo jako Asiatka. Odpověděla jsem, že si sice uvědomuji, že východní část České republiky se nachází nápadně blízko mongolských hranic, ale jinak já, jakožto kovaný Pražák, mohu hrdě říct, že jsem Evropan. Nečekaně tam vůbec nikdo neměl ponětí, o čem mluvim. Asi nevědí, kde je Mongolsko.

(Mimochodem, ano, někdy se mi tady stává, že se lidi nesmějou mejm vtipům. Je to hrozný.)

Prostě jsem to zvládla všechno, včetně faktu, že Staciin starší bratr Ben pravděpodobně držel No Shave November, takže se mi přes vousy ani nepodařilo zjistit, jak vlastně vypadá.

A její kočka se jmenuje Samantha a vůbec to neni žádná bestie. Dost možná jsem byla po dlouhý době jediná, kdo jí věnoval pořádnou pozornost a byl ochotnej u ní stát a drbat ji za uchem. Nemohla jsem si pomoct, holt se u mě projevuje něco, čemu se odborně říká abstineční příznaky způsobené dlouhodobou absencí kočičí srsti široko daleko.

Celou dobu mi tam všechno připadalo jak vystřižený z filmu, po večeři se muži bavili o fotbale, zatímco ženy myly nádobí. Nakonec jsem tam přespala a druhý den ráno nám Staciin tatínek, kterému se říká Papa Elf, udělal k snídani french toast s javorovým sirupem. Než jsme odjely, vypálil Stacie dvě nová cédéčka s Coldplay, aby měla v autě co poslouchat.

Prý mám zase někdy přijet, třeba na víkend nebo tak. Asi je vezmu na slovo, připadaj mi jako dobrej pozorovací objekt. Navíc je vždycky skvělý dostat se za hranice kampusu... A od spolubydlících. (Mimochodem, ještě týden! Ještě týden s mejma spolubydlícíma! Už se ani nesnažim přesvědčit sama sebe, že mi budou chybět. Něco mi řiká, že co se týče lekcí tolerance, trpělivosti a nezabíjení Asiatek, byla jsem úspěšná a je na čase posunout se dál.)

Zkrátka Díkůvzdání dobrý. 

Tři hodiny týdně v Nepálu

Posílám vám fotky od Nepálců. Až se budete ptát, proč jsou všechny rozmazaný, uvědomte si, že jsem to fotila já. Vlastnoručně. 

Nepálský pastor

Tanec dětí

Ono se mi totiž podařilo vyfotit třeba i takovýhle fotky...

Tanec mládeže

Většina jejich tanců spočívá v tom, že chlap vzadu přešlapuje a holka se před nim kroutí.

Pak se vždycky na chvíli začne kroutit i chlap.

Hinduistky z Nepálu s mojí spolužačkou z Kolumbie

Náš spolužák z Nepálu Daniel, David z Texasu a Yira z Kolumbie.

Spolužačka Christine z Indie a nepálský dítě

Nejsympatičtější nepálskej děda, jakýho jsem kdy viděla

Christine a děti

Stařešinové

A pak se jedlo...

Tohle dělali Američani.

Tohle dělali Nepálci. (Zn.: Mívala jsem chuťový pohárky.)

Když si na to zvyknete jako malý, nebudete u toho brečet jako já.

A sice nám začíná další zkouškový, ale i tak vám co nevidět popíšu, jak jsem se měla na Díkůvzdání.

Blbý zvyky Američanů, vol. 4

Zaměřeno na blbý zvyky Texasanů

• Netřídit odpad vůbec
• Stěžovat si jeden den „Nesnášim vedro, protože jsem z Texasu,“ a druhej den „Nesnášim zimu, protože jsem z Texasu.“
• Nosit vysoký kovbojský boty s podpatkem a se zvednutou špičatou špičkou
• Myslet si, že jsou kovbojové
• Používat slovo „Yeehaa“ kdykoli mezi řečí, bez předchozího kontextu nebo alespoň včasného varování
• Říkat: „Mluvím dvěma jazyky, anglicky a texasky.“
• Poslouchat country

Blbý zvyky Američanů, vol. 3

Rozhodla jsem se vám detailně popsat jeden z blbejch americkejch zvyků. Možná je to skoro spíš něco jako celonárodní syndrom. Řikám mu Chovat se přehnaně a dělat složitě všechno, co jde dělat jednoduše, a píšu o něm proto, že mě málem stál fakt hodně peněz.

Asi hodně z vás ví, že jedu na Vánoce domů. Ovšem jen málokdo z vás ví, že věta „Jedu na Vánoce domů,“ ještě před několika dny nezněla vůbec tak pozitivně ani sebejistě ani jednoduše, jako zní teď.

Vánoční letenku jsem koupila v červenci – bez nejmenšího zaváhání, protože mě ani ve snu nenapadlo, že by tady někdo mohl mít problém s tim, že chci jet o svých školních prázdninách na chvíli domů. Po příjezdu sem se ale ukázalo, že školní prázdniny nic neznamenají, protože jakožto stipendista musím pracovat pořád. Jediná doba, kdy mám volno, jsou prázdniny tělocvičny a ty jsou přes Vánoce naplánovaný na 24.12. až 2.1., což znamená, že moje krásná letenka v termínu 18.12. až 6.1. byla tak trochu mimo a tak trochu moc.

Zjistila jsem, že pokud chci jet domů, musím zažádat o uvolnění z práce. A taky jsem zjistila, že ve školním řádu stojí taková nepatrná a lehce zanedbatelná věta... něco o tom, že studenti na stipendiu nemají povoleno koupit si jakoukoli letenku, dokud nemají schválenou žádost o uvolnění. Haha. Začala se mě zmocňovat nepatrná nervozita.

Šla jsem za Adamem a zeptala se ho, jak to o Vánocích bude a jak můžu zažádat. Řekl, že nemá nejmenší ponětí (that’s why he’s the boss), ale ať si letenku klidně koupim, že to bude v pohodě. Zpětně vidim, že toto jeho prohlášení mi zachránilo život (teda spíš moje prázdniny), protože když se to začalo celý zvrtávat, viděl to jako svoji vinu. Ale nepředbíhejme.

O pár dní později jsem mu sdělila, že jsem si tu letenku teda koupila (o tom, že se tak stalo v červenci, jsem se mu nesvěřila), a na začátku října jsem si sehnala potřebný formulář a zažádala jsem o uvolnění.

Mimochodem, k tomu, abych byla uvolněna, jsem potřebovala šest (slovy šest) různých podpisů. Svůj, Adamův, podpis zaměstnance Attendance Office stvrzující, že nemám absence ve škole, podpis Dean of Women (paní, ke který půjdu na kobereček, až jednou vyjdu ven s příliš velkým výstřihem), podpis International Supervisor (zaměstnanec oddělení, který se stará o to, abych měla v pořádku všechny papíry, víza, formuláře a dokumenty oprávňující mě k pobytu na území USA) a konečně podpis nejdůležitější paní na světě - ředitelky Human Resources, paní, ke který půjdu na kobereček, když nebudu chodit do práce.

Trochu mě mrzí, že jsem ten formulář nevyfotila před tim, než jsem ho odevzdala. Ale já o to samý asi budu žádat kvůli Amazonii, tak si počkejte, nepřijdete o to.

Každopádně stalo se asi tak to, že můj formulář zůstal měsíc ležet nejdůležitější paní na stole. Během tohoto měsíce požádali o uvolnění moji další dva kolegové z tělocvičny. Během tohoto měsíce od ní pravidelně chodily takový zprávy jako „Zapomeňte na to, že vás někam pustim,“ nebo „Ses asi zbláznila, že chceš jet domů na víc jak dva tejdny,“ nebo „Holt nemůžu pustit každýho, to bych taky mohla rovnou pracovat za vás.“ Během tohoto měsíce moje lehká nervozita přerostla v nervozitu těžkou, což se ovšem nedá srovnávat s tim, jak nervózní začal bejt Adam.

Stává se vám někdy, že řeknete něco, čeho potom opravdu ale opravdu litujete, protože to buď někomu ublížilo, nebo to byla fakt naprosto ohromná blbost? Myslim, že něco takovýho prožíval on vždycky, když si vzpomněl na svoji větu: „Klidně si kup letenku, to bude v cajku.“

Během toho měsíce jsem si dále v duchu okousala všechny nehty, několikrát jsem se rozbrečela, několikrát jsem se zoufale rozesmála a taky jsem řekla několika spřízněným duším, že prostě potřebuju jet na Vánoce domů, protože mě to tady občas nebetyčně rozčiluje.

No nebudu vás dlouho napínat, dopadlo to dobře. Oficiálně jsem sice propuštěná na o dost kratší dobu, ale oni naštěstí ani nejdůležitější lidi na světě nejsou schopni (schopny) odolat Adamovu šarmu, takže pani byla neoficiálně ukecána a všechno je konečně v cajku.

Vtipný na tom je, že to tady nesmim nikomu říct. A taky to, že jsem byla z tělocvičny jediná, kdo to uvolnění získal.

Asi si přestanu dělat z pana Awesome srandu a radši mu v lednu přivezu českou čokoládu.

Čekejte na odpověď, vol. 4

Nechci být zlá. Ale všechny moje spolubydlící se dneska odpoledne sebraly a odjely na tři dny pryč do Houstonu! A divily se, že nechci jet s nima...

Ne, neplánuju žádnou párty, plánuju tady dělat takový věci jako chodit brzo spát, nezapínat klimatizaci, pouštět si nekřesťanskou hudbu, nečekat frontu na koupelnu a nevařit rýži.

Když odcházely s obrovskejma lodníma kuframa nacpanejma oblečením a šampónama, zeptala jsem se, jestli tam náhodou neplánujou zůstat dýl než tři dny. Pochopily to jako vtip. Možná dobře pro mě, aspoň nevířim kalné vody.

Je trapný mluvit skoro v každym článku o počasí, ale musim vás informovat, že poslední dva dny jsou tady čtyři stupně nad nulou. A domorodci tvrděj, že takhle tady bývá v lednu a že je to letos extrémně studenej rok. Skvělý. Přestávám litovat, že jsem si z Prahy nedovezla svoje manšestrový sáčko, a začínám litovat, že jsem si nedovezla tu skvělou lyžařskou bundu. Texas.

Článek o dodgeballu jsem konečně publikovala s asi měsíčním zpožděním, za což se pochopitelně stydím. Ale budiž mi omluvou, že jsem celý ten měsíc na vás myslela a neustále si připomínala, že to musím dopsat, protože si to prostě musíte přečíst.

Zjišťuju, že mám neustále ohromný ambice dělat tady spoustu věcí, ale jako bych měla pomalu ještě míň času, než jsem zvyklá z normálního života. Asi se to nezdá, protože, jak jsem napsala, školu mám od osmi do dvanácti a co se týče akademických povinností, učením, čtením a psaním esejů tady netrávim ani tři hodiny týdně. Ale to máte školu, pak čtyři hodiny v práci, když mám večerní směnu, tak čtyři hodiny strávený snažením se aspoň trochu zastihnout český kamarády, než půjdou spát, a pak se chce spát vám, ale musíte buď uklidit, nebo chcete bejt společenský a jít na večerní program nebo potřebujete vyprat a nakoupit nebo si chcete jít zaběhat nebo už fakt musíte napsat těch 250 slov o nějaký knížce nebo si prostě potřebujete uvařit čaj s medem a aspoň půl hodiny jenom tak sedět na sedačce a nic nedělat.

Ale samozřejmě dělám i spoustu jinejch věcí, ikdyž zrovna nepíšu na blog. Konečně jsem třeba zvládla dát dohromady malý dotazníky pro studenty misie, který půjdu za chvíli vytisknout a zítra je začnu rozdávat. Je to jeden z těch „praktičtějších“ důvodů, kvůli kterým jsem sem jela. Plánuju napsat svoji bakalářku na téma možné spolupráce kulturní antropologie a křesťanské misie a v těchhle dotaznících vlastně zjišťuju, co si misionáři o antropologii myslej a jestli se ní vůbec někdy setkali.

Bohužel se tomu tady nemůžu věnovat tak moc, jak bych chtěla a jak jsem čekala. Původně jsem myslela, že školní systém bude fungovat jako na „normální“ univerzitě, což znamená, že ve volnym čase můžete navštěvovat prakticky jakýkoli přednášky vás zajímaj. Takže ačkoli jsem se nemohla přihlásit do Mission Majoru (speciální program pro trénování budoucích misionářů, pro přihlášení musíte buď tady vystudovat první dva roky obecných teologických základů, nebo mít bakalářský titul z jakékoli jiné univerzity), doufala jsem, že budu moct chodit na jejich přednášky. Ale chyba lávky. Všechny hodiny jsou ve stejnou dobu, od osmi do dvanácti. A všude je povinná presence, takže nemůžete přednášky libovolně zatahovat, jak jste zvyklý z univerzity v Čechách. Holt jsem se stala obětí dalšího americkýho blbýho zvyku.

Ovšem Pražák si poradí všude. Postupně jsem se seznámila s docela velkym množstvím studentů misie, který pravidelně zpovídám, půjčuju si od nich knížky, tahám z nich rozumy a názory a teď jim slavnostně rozdám zmíněné dotazníky. Taky jsem se v rámci svého jediného volitelného předmětu přihlásila na misijní praxi, díky který sloužím každý týden v církvi nepálských uprochlíků. JE – TO – SUPER! Mají bohoslužby v nepálštině, takže já nemám nejmenší tušení, o čem mluvěj, ale jejich děti uměj anglicky, a tak jsem (opět) zabředla do nedělní školy. Všichni jsou roztomilý a maj šikmý oči a jejich rodiče a prarodiče pořád nosej tradiční oblečení. Nedávno měli oslavu prvního výročí jejich sboru, tak zpívali svoje písně a tančili v kostýmech a tak. Brzo vám pošlu spoustu fotek. Nejsou teda moc dobrý, ale aspoň něco.

Potom jsem se odvážně přihlásila na letní misijní výjezd do Amazonie. Strávim tři týdny na přelomu května a června v pralese, takže mi držte palce, aby to klaplo a aby mě tam nic nesežralo. Momentálně trávim každé úterní odpoledne na přípravných setkáních. Zatím dáváme dohromady fundraising, protože na to v podstatě nikdo nemáme peníze, ale to je tady každoroční realita. Těmhle výjezdům se říká Summer Outreaches a je jich asi patnáct. Další skupiny pojedou do Mexica, na Haiti, do Jihoafrické republiky, Číny, Izraele, Vietnamu, Británie, Švédska, a tak dále, a tak dále. Cena za každý outreach se pohybuje (v přepočtu) okolo sedmdesáti tisíc korun, což si tady prakticky žádný student nemůže dovolit. A škola taky nemá tolik peněz, aby nám to všem zaplatila. Ale poskytuje nám oficiální dopisy s žádostí o podporu, který budeme rozesílat do všech aspoň trochu nadějných koutů. A až je rozešleme a rozhodíme sítě, začneme se připravovat na pobyt v deštných lesích. Naše vedoucí Katherine má v podstatě v plánu nás od hlavy až k patě proškolit co se týče vedení a managementu misijního výjezdu, interkulturní komunikace a přípravy totálně na všechno, co nás tam může potkat. Pořádá tyhle výjezdy už několik let, hledá tam zcela izolovaný vesnice, vozí jim potřebný léky a pomáhá, kde je potřeba.

No co vám budu povídat. Praxe jako kráva. Těšim se.

Tak nezavěšujte. Nový článek o zatím nezmíněnym, ale o to důležitějšim blbym americkym zvyku v závěsu!

Dodgeball

Tak už jsem si taky vyzkoušela nějakou zvrhlou americkou hru.

Znáte dodgeball? Správně se ta hra jmenuje Dodge-A-Lujah. Co to znamená, nevim, ale když jsem prvně v naší gym office uviděla zápisové archy na turnaj, moje okamžitá otázka zněla, jestli je to nějakej novej kurz mluvení v jazycích.

Bylo mi vysvětleno, že se ani zdaleka nejedná o tak spirituální záležitost, spíš jde jen o to házet míče po lidech a snažit se vybít někoho dřív, než další vybijou tebe.

Vždycky hrají dva šestičlenné týmy proti sobě v pětiminutových zápasech. Každý má pro sebe půlku volejbalového hřiště, jeho hranice nikdo nesmí překročit. Na začátku hry se na dělící čáru položí šest míčů, hráči se pro ně potom rozeběhnou, vrátí se kousek zpět do svého pole (což je milosrdné pravidlo naší školy zabraňující všem vybít vás v prvních vteřinách hry, kdy se nacházíte v předklonu půl metru od protihráče a snažíte se polapit aspoň jeden míč) a začne se pálit. Když vás někdo trefí, jdete pryč. Když chytíte jeho útočný míč, jde pryč on. Prostě taková organizovaná vybika s tim rozdílem, že je to ještě organizovanější a hraje se to s malými měkkými míčky, který se zaprvý dobře chytaj a zadruhý nebolej.

Další milosrdný pravidlo je povinnost mít v každym týmu aspoň dvě holky. Né že by to mělo změnit hodně věcí, ale musí se nechat, že jsou tady lidi schopný složit tým jenom ze svejch metrákovejch kamarádů cpoucích se proteinama a trávících každej den čtyři hodiny v posilovně. (Zn.: pekáč buchet na břiše a fakt hodně velký prsa)

Když jsem si prohlídla nějaký videa a hlavně tuto super epickou upoutávku, kterou se nás snažili nalákat, ani mi na mysl nepřišlo, že bych se toho měla zúčastnit. Já, která se ve škole každý vybice systematicky vyhýbala, a když už nebylo cesty zpět, poprosila jsem někoho laskavýho, aby mě hodně rychle (a hodně jemně) vybil, a šla si sednout.

Každopádně se všechno mělo změnit, když jsme týden před turnajem v tělocvičně zjistili, že se nám ještě pořád nikdo nezapsal. Ono totiž bez hráčů se turnaj špatně pořádá. Bylo mi řečeno, že mám za úkol sehnat aspoň tři celý týmy – to znamená zkusit přesvědčit každýho, kdo okolo mě projde. Adam mi to připomínal co pět minut a vypadal u toho tak seriózně, že jsem se smířila s tim, že mi vážně nezbývá nic jinýho než nadšeně a pozitivně motivovat všechny k tomu, aby se zapsali na něco, co jsem vnímala jako možná docela srandu, ale rozhodně nic, u čeho bych se tu chtěla veřejně společensky znemožňovat.

Asi se ale fakt dokážu hodně dobře přetvařovat, protože moje řeči masivně fungovaly a lidi se nechávali přemluvit i pouhým příslibem „It’s gonna be so much fun!“ („And I’m gonna be in a big trouble unless you put your name on this stinky paper.“ To jsem neřikala.)

Těsně před koncem směny se v tělocvičně objevil Joshua, můj kamarád z Rwandy. (Joshua je mladý sympatický černoch s afrem, který se mě z nějakého důvodu dost často ptá na to, jak je to v mojí zemi s rasismem. Ačkoli vypadá vcelku normálně, nemohla jsem si nevšimnout, že má šíleně velký zuby. Navíc nosí na krku náhrdelník ze zvířecích kostí s jednim velkym zahnutym tesákem uprostřed. Teda doufám, že je to zvířecí. V podstatě se ho na to nechci ptát, protože se bojim, že by řekl něco jako „To jsou zuby mýho dědy,“ nebo tak... A ne, nemám žádný předsudky. Mimochodem, jednou mi sdělil, že nemá rád maso a skoro vůbec ho nejí. Doslova řekl, že nemá rád "...ani kuřecí, ani vepřový, ani hovězí...", takže pokud vám ještě nedošlo, kam mířim, měli byste si uvědomit, že o lidech v tom rozhovoru nepadla ani zmínka.)

Každopádně ani on neušel otázce „Have you signed up for dodgeball?“ a v tu chvíli byl můj osud zpečetěn. Prohlásil, že se chce zapsat, ale nemá kompletní tým – ještě stále k sobě hledaj dvě hráčky. Začala jsem dělat, že tam nejsem. Řekla jsem mu, ať prostě zapíše, koho má, a holky se najdou časem. Oni ale bohužel lidi, co jedí lidi, nejsou uplně blbý, takže jsem se zcela nečekaně ocitla pod palbou vět jako „And have YOU signed up?“ nebo „It’s gonna be so much fun!“ (kde se to v nich bere?) – no prostě ani nevim, jak se to stalo, ale moje jméno najednou bylo na zápisovym archu. Pak už stačilo jenom přesvědčit moji mexicko-americkou kamarádku Eryku, aby mě v tom nenechala samotnou, a tým byl kompletní.

Ze šesti statečných si někdy dodgeball vyzkoušeli jenom dva, a to právě Eryka a pak ještě zakladatel týmu Timothy, kterej má mimochodem skvělej britskej přízvuk. Hrdě jsme pojmenovali náš tým StringBean (nemám nejmenší tušení proč) a dohodli jsme se, že se v sobotu potkáme během mojí směny v tělocvičně a budeme trénovat.

Potkaly jsme se jenom já a Eryka. Tak jsme po sobě asi deset minut házely malý míčky a pak jsme toho nechaly. Chvíli se mě snažila vyprovokovat k akci a agresivitě větami jako „Vypadáš u toho jako plyšovej medvídek,“ nebo „Jmenujeme se StringBean, protože kluci jsou strings a my holky jsme beans,“ jenže po více jak dvou měsících spolubydlení s těma... lidma, se kterejma bydlim, mě něco takovýho absolutně nemůže vyvést z míry. Bohužel.

Zkrátka a dobře žádnej pořádnej trénink se nekonal. V pondělí těsně před turnajem nám Joshua napsal, že se moc omlouvá, ale že nemá čas a že musíme najít někoho jinýho, kdo bude hrát za něj. V tu chvíli jsem začala pochybovat ne jenom o celkovém smyslu našeho počínání (o tom už jsem pochybovala dávno), ale taky o všech ostatních schopnostech mých spoluhráčů, z nichž dva jsem tou dobou ještě ani neznala. Chvíli jsem si nebyla jistá, jestli vůbec vědí, že je to dneska.

Dopadlo to ale dobře, náhradníka jsme sehnali (taky jsem ho nikdy předtim neviděla, kampus je velkej) a slavnostně jsme se sešli v tělocvičně. Timothy jedinej nadšenej, že to určitě vyhrajeme, my ostatní s nevyřčenou předtuchou, že bychom možná za hlavní úspěch večera měli považovat už to, že máme kompletní tým.

Turnaj začal. A musim říct, že to bylo ještě epičtější než všechny upoutávky, jaký kolem mě prošly.

V tělocvičně byla tma a čtyři velký reflektory ozařovaly hrací pole vymezený červenejma blikajícíma lajnama. Všude hrála strašně hlasitá hudba a po stěnách (tam, co byla tma) blikala další světýlka a nápisy. Do toho všeho pouštěli divadelní kouř, ideálně přímo mezi vás, aby člověk vlastně vůbec nemohl vidět, kde je, kde jsou jeho spoluhráči, a kde jsou protihráči snažící se ho zabít. Děsný.

Ale abyste věděli, bylo to fakt so much fun. Nějakym zázrakem jsme skončili pátý ze čtrnácti týmů. Né, nebylo to mojí zásluhou, já byla vždycky vybitá jako první ze všech. Ale naše strings docela úspěšně zachraňovali situaci, takže jsem nakonec šla domů s tim, že když už nemám ten talent, mám aspoň štěstí na tým.

Příště hraju znova! Příště už nenechám tolik protihráčů chytit můj první útok! A taky příště polezu víc před foťák, takhle vám aspoň posílám půlku našeho týmu a svoji nohu jako bonus, abyste si udělali představu.

A ještě jedno video z loňskýho roku.

Muzeum umění

Když řeknu, že něco udělám zítra, tak to téměř nikdy zítra neudělám.

Zábava, tanec a zpěv

Mongolsko

Jamaica

Kimpi a Sangy

Já a ty dvě

Kanada

Nahoře zleva: Indie, USA, Barma, ČR, Jamaica, Malajsie, Kanada; Dole zleva: Barma, Mongolsko, USA

Ta zpívací

Ta starací

Kdybyste mi náhodou nevěřili, že byla zima

Mimochodem, když na ty obrázky kliknete, tak budou větší. Jestli jste teda na to už dávno nepřišli.