Blbý zvyky Američanů, vol. 3

Rozhodla jsem se vám detailně popsat jeden z blbejch americkejch zvyků. Možná je to skoro spíš něco jako celonárodní syndrom. Řikám mu Chovat se přehnaně a dělat složitě všechno, co jde dělat jednoduše, a píšu o něm proto, že mě málem stál fakt hodně peněz.

Asi hodně z vás ví, že jedu na Vánoce domů. Ovšem jen málokdo z vás ví, že věta „Jedu na Vánoce domů,“ ještě před několika dny nezněla vůbec tak pozitivně ani sebejistě ani jednoduše, jako zní teď.

Vánoční letenku jsem koupila v červenci – bez nejmenšího zaváhání, protože mě ani ve snu nenapadlo, že by tady někdo mohl mít problém s tim, že chci jet o svých školních prázdninách na chvíli domů. Po příjezdu sem se ale ukázalo, že školní prázdniny nic neznamenají, protože jakožto stipendista musím pracovat pořád. Jediná doba, kdy mám volno, jsou prázdniny tělocvičny a ty jsou přes Vánoce naplánovaný na 24.12. až 2.1., což znamená, že moje krásná letenka v termínu 18.12. až 6.1. byla tak trochu mimo a tak trochu moc.

Zjistila jsem, že pokud chci jet domů, musím zažádat o uvolnění z práce. A taky jsem zjistila, že ve školním řádu stojí taková nepatrná a lehce zanedbatelná věta... něco o tom, že studenti na stipendiu nemají povoleno koupit si jakoukoli letenku, dokud nemají schválenou žádost o uvolnění. Haha. Začala se mě zmocňovat nepatrná nervozita.

Šla jsem za Adamem a zeptala se ho, jak to o Vánocích bude a jak můžu zažádat. Řekl, že nemá nejmenší ponětí (that’s why he’s the boss), ale ať si letenku klidně koupim, že to bude v pohodě. Zpětně vidim, že toto jeho prohlášení mi zachránilo život (teda spíš moje prázdniny), protože když se to začalo celý zvrtávat, viděl to jako svoji vinu. Ale nepředbíhejme.

O pár dní později jsem mu sdělila, že jsem si tu letenku teda koupila (o tom, že se tak stalo v červenci, jsem se mu nesvěřila), a na začátku října jsem si sehnala potřebný formulář a zažádala jsem o uvolnění.

Mimochodem, k tomu, abych byla uvolněna, jsem potřebovala šest (slovy šest) různých podpisů. Svůj, Adamův, podpis zaměstnance Attendance Office stvrzující, že nemám absence ve škole, podpis Dean of Women (paní, ke který půjdu na kobereček, až jednou vyjdu ven s příliš velkým výstřihem), podpis International Supervisor (zaměstnanec oddělení, který se stará o to, abych měla v pořádku všechny papíry, víza, formuláře a dokumenty oprávňující mě k pobytu na území USA) a konečně podpis nejdůležitější paní na světě - ředitelky Human Resources, paní, ke který půjdu na kobereček, když nebudu chodit do práce.

Trochu mě mrzí, že jsem ten formulář nevyfotila před tim, než jsem ho odevzdala. Ale já o to samý asi budu žádat kvůli Amazonii, tak si počkejte, nepřijdete o to.

Každopádně stalo se asi tak to, že můj formulář zůstal měsíc ležet nejdůležitější paní na stole. Během tohoto měsíce požádali o uvolnění moji další dva kolegové z tělocvičny. Během tohoto měsíce od ní pravidelně chodily takový zprávy jako „Zapomeňte na to, že vás někam pustim,“ nebo „Ses asi zbláznila, že chceš jet domů na víc jak dva tejdny,“ nebo „Holt nemůžu pustit každýho, to bych taky mohla rovnou pracovat za vás.“ Během tohoto měsíce moje lehká nervozita přerostla v nervozitu těžkou, což se ovšem nedá srovnávat s tim, jak nervózní začal bejt Adam.

Stává se vám někdy, že řeknete něco, čeho potom opravdu ale opravdu litujete, protože to buď někomu ublížilo, nebo to byla fakt naprosto ohromná blbost? Myslim, že něco takovýho prožíval on vždycky, když si vzpomněl na svoji větu: „Klidně si kup letenku, to bude v cajku.“

Během toho měsíce jsem si dále v duchu okousala všechny nehty, několikrát jsem se rozbrečela, několikrát jsem se zoufale rozesmála a taky jsem řekla několika spřízněným duším, že prostě potřebuju jet na Vánoce domů, protože mě to tady občas nebetyčně rozčiluje.

No nebudu vás dlouho napínat, dopadlo to dobře. Oficiálně jsem sice propuštěná na o dost kratší dobu, ale oni naštěstí ani nejdůležitější lidi na světě nejsou schopni (schopny) odolat Adamovu šarmu, takže pani byla neoficiálně ukecána a všechno je konečně v cajku.

Vtipný na tom je, že to tady nesmim nikomu říct. A taky to, že jsem byla z tělocvičny jediná, kdo to uvolnění získal.

Asi si přestanu dělat z pana Awesome srandu a radši mu v lednu přivezu českou čokoládu.

Čekejte na odpověď, vol. 4

Nechci být zlá. Ale všechny moje spolubydlící se dneska odpoledne sebraly a odjely na tři dny pryč do Houstonu! A divily se, že nechci jet s nima...

Ne, neplánuju žádnou párty, plánuju tady dělat takový věci jako chodit brzo spát, nezapínat klimatizaci, pouštět si nekřesťanskou hudbu, nečekat frontu na koupelnu a nevařit rýži.

Když odcházely s obrovskejma lodníma kuframa nacpanejma oblečením a šampónama, zeptala jsem se, jestli tam náhodou neplánujou zůstat dýl než tři dny. Pochopily to jako vtip. Možná dobře pro mě, aspoň nevířim kalné vody.

Je trapný mluvit skoro v každym článku o počasí, ale musim vás informovat, že poslední dva dny jsou tady čtyři stupně nad nulou. A domorodci tvrděj, že takhle tady bývá v lednu a že je to letos extrémně studenej rok. Skvělý. Přestávám litovat, že jsem si z Prahy nedovezla svoje manšestrový sáčko, a začínám litovat, že jsem si nedovezla tu skvělou lyžařskou bundu. Texas.

Článek o dodgeballu jsem konečně publikovala s asi měsíčním zpožděním, za což se pochopitelně stydím. Ale budiž mi omluvou, že jsem celý ten měsíc na vás myslela a neustále si připomínala, že to musím dopsat, protože si to prostě musíte přečíst.

Zjišťuju, že mám neustále ohromný ambice dělat tady spoustu věcí, ale jako bych měla pomalu ještě míň času, než jsem zvyklá z normálního života. Asi se to nezdá, protože, jak jsem napsala, školu mám od osmi do dvanácti a co se týče akademických povinností, učením, čtením a psaním esejů tady netrávim ani tři hodiny týdně. Ale to máte školu, pak čtyři hodiny v práci, když mám večerní směnu, tak čtyři hodiny strávený snažením se aspoň trochu zastihnout český kamarády, než půjdou spát, a pak se chce spát vám, ale musíte buď uklidit, nebo chcete bejt společenský a jít na večerní program nebo potřebujete vyprat a nakoupit nebo si chcete jít zaběhat nebo už fakt musíte napsat těch 250 slov o nějaký knížce nebo si prostě potřebujete uvařit čaj s medem a aspoň půl hodiny jenom tak sedět na sedačce a nic nedělat.

Ale samozřejmě dělám i spoustu jinejch věcí, ikdyž zrovna nepíšu na blog. Konečně jsem třeba zvládla dát dohromady malý dotazníky pro studenty misie, který půjdu za chvíli vytisknout a zítra je začnu rozdávat. Je to jeden z těch „praktičtějších“ důvodů, kvůli kterým jsem sem jela. Plánuju napsat svoji bakalářku na téma možné spolupráce kulturní antropologie a křesťanské misie a v těchhle dotaznících vlastně zjišťuju, co si misionáři o antropologii myslej a jestli se ní vůbec někdy setkali.

Bohužel se tomu tady nemůžu věnovat tak moc, jak bych chtěla a jak jsem čekala. Původně jsem myslela, že školní systém bude fungovat jako na „normální“ univerzitě, což znamená, že ve volnym čase můžete navštěvovat prakticky jakýkoli přednášky vás zajímaj. Takže ačkoli jsem se nemohla přihlásit do Mission Majoru (speciální program pro trénování budoucích misionářů, pro přihlášení musíte buď tady vystudovat první dva roky obecných teologických základů, nebo mít bakalářský titul z jakékoli jiné univerzity), doufala jsem, že budu moct chodit na jejich přednášky. Ale chyba lávky. Všechny hodiny jsou ve stejnou dobu, od osmi do dvanácti. A všude je povinná presence, takže nemůžete přednášky libovolně zatahovat, jak jste zvyklý z univerzity v Čechách. Holt jsem se stala obětí dalšího americkýho blbýho zvyku.

Ovšem Pražák si poradí všude. Postupně jsem se seznámila s docela velkym množstvím studentů misie, který pravidelně zpovídám, půjčuju si od nich knížky, tahám z nich rozumy a názory a teď jim slavnostně rozdám zmíněné dotazníky. Taky jsem se v rámci svého jediného volitelného předmětu přihlásila na misijní praxi, díky který sloužím každý týden v církvi nepálských uprochlíků. JE – TO – SUPER! Mají bohoslužby v nepálštině, takže já nemám nejmenší tušení, o čem mluvěj, ale jejich děti uměj anglicky, a tak jsem (opět) zabředla do nedělní školy. Všichni jsou roztomilý a maj šikmý oči a jejich rodiče a prarodiče pořád nosej tradiční oblečení. Nedávno měli oslavu prvního výročí jejich sboru, tak zpívali svoje písně a tančili v kostýmech a tak. Brzo vám pošlu spoustu fotek. Nejsou teda moc dobrý, ale aspoň něco.

Potom jsem se odvážně přihlásila na letní misijní výjezd do Amazonie. Strávim tři týdny na přelomu května a června v pralese, takže mi držte palce, aby to klaplo a aby mě tam nic nesežralo. Momentálně trávim každé úterní odpoledne na přípravných setkáních. Zatím dáváme dohromady fundraising, protože na to v podstatě nikdo nemáme peníze, ale to je tady každoroční realita. Těmhle výjezdům se říká Summer Outreaches a je jich asi patnáct. Další skupiny pojedou do Mexica, na Haiti, do Jihoafrické republiky, Číny, Izraele, Vietnamu, Británie, Švédska, a tak dále, a tak dále. Cena za každý outreach se pohybuje (v přepočtu) okolo sedmdesáti tisíc korun, což si tady prakticky žádný student nemůže dovolit. A škola taky nemá tolik peněz, aby nám to všem zaplatila. Ale poskytuje nám oficiální dopisy s žádostí o podporu, který budeme rozesílat do všech aspoň trochu nadějných koutů. A až je rozešleme a rozhodíme sítě, začneme se připravovat na pobyt v deštných lesích. Naše vedoucí Katherine má v podstatě v plánu nás od hlavy až k patě proškolit co se týče vedení a managementu misijního výjezdu, interkulturní komunikace a přípravy totálně na všechno, co nás tam může potkat. Pořádá tyhle výjezdy už několik let, hledá tam zcela izolovaný vesnice, vozí jim potřebný léky a pomáhá, kde je potřeba.

No co vám budu povídat. Praxe jako kráva. Těšim se.

Tak nezavěšujte. Nový článek o zatím nezmíněnym, ale o to důležitějšim blbym americkym zvyku v závěsu!

Dodgeball

Tak už jsem si taky vyzkoušela nějakou zvrhlou americkou hru.

Znáte dodgeball? Správně se ta hra jmenuje Dodge-A-Lujah. Co to znamená, nevim, ale když jsem prvně v naší gym office uviděla zápisové archy na turnaj, moje okamžitá otázka zněla, jestli je to nějakej novej kurz mluvení v jazycích.

Bylo mi vysvětleno, že se ani zdaleka nejedná o tak spirituální záležitost, spíš jde jen o to házet míče po lidech a snažit se vybít někoho dřív, než další vybijou tebe.

Vždycky hrají dva šestičlenné týmy proti sobě v pětiminutových zápasech. Každý má pro sebe půlku volejbalového hřiště, jeho hranice nikdo nesmí překročit. Na začátku hry se na dělící čáru položí šest míčů, hráči se pro ně potom rozeběhnou, vrátí se kousek zpět do svého pole (což je milosrdné pravidlo naší školy zabraňující všem vybít vás v prvních vteřinách hry, kdy se nacházíte v předklonu půl metru od protihráče a snažíte se polapit aspoň jeden míč) a začne se pálit. Když vás někdo trefí, jdete pryč. Když chytíte jeho útočný míč, jde pryč on. Prostě taková organizovaná vybika s tim rozdílem, že je to ještě organizovanější a hraje se to s malými měkkými míčky, který se zaprvý dobře chytaj a zadruhý nebolej.

Další milosrdný pravidlo je povinnost mít v každym týmu aspoň dvě holky. Né že by to mělo změnit hodně věcí, ale musí se nechat, že jsou tady lidi schopný složit tým jenom ze svejch metrákovejch kamarádů cpoucích se proteinama a trávících každej den čtyři hodiny v posilovně. (Zn.: pekáč buchet na břiše a fakt hodně velký prsa)

Když jsem si prohlídla nějaký videa a hlavně tuto super epickou upoutávku, kterou se nás snažili nalákat, ani mi na mysl nepřišlo, že bych se toho měla zúčastnit. Já, která se ve škole každý vybice systematicky vyhýbala, a když už nebylo cesty zpět, poprosila jsem někoho laskavýho, aby mě hodně rychle (a hodně jemně) vybil, a šla si sednout.

Každopádně se všechno mělo změnit, když jsme týden před turnajem v tělocvičně zjistili, že se nám ještě pořád nikdo nezapsal. Ono totiž bez hráčů se turnaj špatně pořádá. Bylo mi řečeno, že mám za úkol sehnat aspoň tři celý týmy – to znamená zkusit přesvědčit každýho, kdo okolo mě projde. Adam mi to připomínal co pět minut a vypadal u toho tak seriózně, že jsem se smířila s tim, že mi vážně nezbývá nic jinýho než nadšeně a pozitivně motivovat všechny k tomu, aby se zapsali na něco, co jsem vnímala jako možná docela srandu, ale rozhodně nic, u čeho bych se tu chtěla veřejně společensky znemožňovat.

Asi se ale fakt dokážu hodně dobře přetvařovat, protože moje řeči masivně fungovaly a lidi se nechávali přemluvit i pouhým příslibem „It’s gonna be so much fun!“ („And I’m gonna be in a big trouble unless you put your name on this stinky paper.“ To jsem neřikala.)

Těsně před koncem směny se v tělocvičně objevil Joshua, můj kamarád z Rwandy. (Joshua je mladý sympatický černoch s afrem, který se mě z nějakého důvodu dost často ptá na to, jak je to v mojí zemi s rasismem. Ačkoli vypadá vcelku normálně, nemohla jsem si nevšimnout, že má šíleně velký zuby. Navíc nosí na krku náhrdelník ze zvířecích kostí s jednim velkym zahnutym tesákem uprostřed. Teda doufám, že je to zvířecí. V podstatě se ho na to nechci ptát, protože se bojim, že by řekl něco jako „To jsou zuby mýho dědy,“ nebo tak... A ne, nemám žádný předsudky. Mimochodem, jednou mi sdělil, že nemá rád maso a skoro vůbec ho nejí. Doslova řekl, že nemá rád "...ani kuřecí, ani vepřový, ani hovězí...", takže pokud vám ještě nedošlo, kam mířim, měli byste si uvědomit, že o lidech v tom rozhovoru nepadla ani zmínka.)

Každopádně ani on neušel otázce „Have you signed up for dodgeball?“ a v tu chvíli byl můj osud zpečetěn. Prohlásil, že se chce zapsat, ale nemá kompletní tým – ještě stále k sobě hledaj dvě hráčky. Začala jsem dělat, že tam nejsem. Řekla jsem mu, ať prostě zapíše, koho má, a holky se najdou časem. Oni ale bohužel lidi, co jedí lidi, nejsou uplně blbý, takže jsem se zcela nečekaně ocitla pod palbou vět jako „And have YOU signed up?“ nebo „It’s gonna be so much fun!“ (kde se to v nich bere?) – no prostě ani nevim, jak se to stalo, ale moje jméno najednou bylo na zápisovym archu. Pak už stačilo jenom přesvědčit moji mexicko-americkou kamarádku Eryku, aby mě v tom nenechala samotnou, a tým byl kompletní.

Ze šesti statečných si někdy dodgeball vyzkoušeli jenom dva, a to právě Eryka a pak ještě zakladatel týmu Timothy, kterej má mimochodem skvělej britskej přízvuk. Hrdě jsme pojmenovali náš tým StringBean (nemám nejmenší tušení proč) a dohodli jsme se, že se v sobotu potkáme během mojí směny v tělocvičně a budeme trénovat.

Potkaly jsme se jenom já a Eryka. Tak jsme po sobě asi deset minut házely malý míčky a pak jsme toho nechaly. Chvíli se mě snažila vyprovokovat k akci a agresivitě větami jako „Vypadáš u toho jako plyšovej medvídek,“ nebo „Jmenujeme se StringBean, protože kluci jsou strings a my holky jsme beans,“ jenže po více jak dvou měsících spolubydlení s těma... lidma, se kterejma bydlim, mě něco takovýho absolutně nemůže vyvést z míry. Bohužel.

Zkrátka a dobře žádnej pořádnej trénink se nekonal. V pondělí těsně před turnajem nám Joshua napsal, že se moc omlouvá, ale že nemá čas a že musíme najít někoho jinýho, kdo bude hrát za něj. V tu chvíli jsem začala pochybovat ne jenom o celkovém smyslu našeho počínání (o tom už jsem pochybovala dávno), ale taky o všech ostatních schopnostech mých spoluhráčů, z nichž dva jsem tou dobou ještě ani neznala. Chvíli jsem si nebyla jistá, jestli vůbec vědí, že je to dneska.

Dopadlo to ale dobře, náhradníka jsme sehnali (taky jsem ho nikdy předtim neviděla, kampus je velkej) a slavnostně jsme se sešli v tělocvičně. Timothy jedinej nadšenej, že to určitě vyhrajeme, my ostatní s nevyřčenou předtuchou, že bychom možná za hlavní úspěch večera měli považovat už to, že máme kompletní tým.

Turnaj začal. A musim říct, že to bylo ještě epičtější než všechny upoutávky, jaký kolem mě prošly.

V tělocvičně byla tma a čtyři velký reflektory ozařovaly hrací pole vymezený červenejma blikajícíma lajnama. Všude hrála strašně hlasitá hudba a po stěnách (tam, co byla tma) blikala další světýlka a nápisy. Do toho všeho pouštěli divadelní kouř, ideálně přímo mezi vás, aby člověk vlastně vůbec nemohl vidět, kde je, kde jsou jeho spoluhráči, a kde jsou protihráči snažící se ho zabít. Děsný.

Ale abyste věděli, bylo to fakt so much fun. Nějakym zázrakem jsme skončili pátý ze čtrnácti týmů. Né, nebylo to mojí zásluhou, já byla vždycky vybitá jako první ze všech. Ale naše strings docela úspěšně zachraňovali situaci, takže jsem nakonec šla domů s tim, že když už nemám ten talent, mám aspoň štěstí na tým.

Příště hraju znova! Příště už nenechám tolik protihráčů chytit můj první útok! A taky příště polezu víc před foťák, takhle vám aspoň posílám půlku našeho týmu a svoji nohu jako bonus, abyste si udělali představu.

A ještě jedno video z loňskýho roku.