(Zkusím tohle udělat posledním článkem o počasí. Jenže ono
je to tak vděčný téma. Znáte mě...)
Nebudete tomu věřit, ale v noci ze čtvrtka na pátek tu
napadlo půl centimetru sněhu. Musela se kvůli tomu zavřít škola i práce a
všechny naplánovaný online testy byly přesunuty na pondělí, což dává smysl – kdo by doma skládal online testy, když je venku taková zima. No naštěstí
jídelnu nezavřeli, tak aspoň máme co jíst.
Ve čtvrtek ve škole nás důkladně poučili, jak se máme chovat,
když přijde námraza, kam máme zavolat, když si zlomíme nohu, a co máme dělat,
když nám někdo hodí sníh za krk. (Nastav mu i druhý krk...) Dále nám bylo
řečeno, abychom se postarali o všechny spolužáky z exotičtějších končin,
protože to pro některý z nich bude poprvý v životě, co se s něčim
takovym setkaj. Když jsem viděla několik lidí z jihu nasadit takovej ten
zděšenej We’re all gonna die výraz,
zeptala jsem se sama sebe, jestli jsem tu vážně jediná, kdo někdy boboval a
stavěl sněhuláka.
Je to celý dost vtipný. Zvlášť když vezmete v úvahu, že
ve středu teplota vyšplhala ke třicítce a já venku pobíhala v kraťasech a
v tričku s krátkym rukávem. Někteří rodáci z Texasu mají v oblibě
větu: „If you don’t like the weather, just wait a minute.“ Fun stuff.
Každopádně kdo by si stěžoval na den volna. V tělocvičně
stejně posledních pár dní nic neděláme, protože je konec semestru a všichni
vypouštěj. Běžně se stává, že sedíme namačkaný v kanceláři a sledujeme
blbý americký filmy, a když někdo přijde zeptat se, proč se flákáme, rychle
film vypneme a řekneme, že máme důležitou schůzi.
Nedávno jsme se s Priscilliou pokusily Adamovi
vysvětlit, že je nám v tělocvičně zima a že by nám měl do kanceláře pořídit topení.
Prohlásil, že jemu tam zima neni a že topení je drahý. Chvíli se vážně tvářil,
jakože bez debaty, tak jsem zkusila argumentovat tvrzením, že ženský tělo topí
uvnitř narozdíl od mužskýho, který plejtvá teplem na povrchu. Je to zaprvé
důvod, proč je holkám pořád zima, zadruhé důvod, proč holky za chladných nocí
netopěj. Nejdřív se smál, že prej kde jsem to slyšela. Použila jsem
všepřebíbející větu „Trust me, I am anthropologist,“ a asi jsem nám to topení
vyhrála, protože si mě po chvíli vzal stranou a poprosil mě, abych mu to vysvětlila.
Když si uvědomil, že za mrazivý aljašský noci je sdílet tělesný teplo s chlapem
jedinej způsob, jak si zachránit život, slíbil, že nám to topení koupí.
(Mimochodem, je to fakt pravda. Nesnažim se nikoho
přesvědčit, že toho holky nezneužívaj. Jenom řikám, že když tvrdíme, že je nám
zima, tak je nám fakt zima.)
Co se český čokolády týče, spíš už si z něj zase
všichni děláme srandu, protože si nechal nastřelit do uší fakt naprosto
příšerný náušnice. Je to fuj. Určitá část
mého já se mě snaží přesvědčit, že dírka v uchu charakter nemění a že si
tu čokoládu zaslouží, ale bohužel ta část není ani hlasitá, ani přesvědčivá,
ani silná, takže asi nic nedostane.
Radši zpátky ke sněhu.
Osazenstvo kampusu se momentálně dělí na čtyři skupiny. V první
skupině jsou lidi (jako třeba jedna Mongolka), kteří jsou na zimu a sníh zvyklí
ze svojí země a Texas je pro ně po většinu roku moc horkej, takže se radujou,
cejtěj se jako doma a nechtěj, aby to skončilo. Ve druhý skupině, která je i
mojí skupinou, jsou naopak lidi, kteří jsou na to taky zvyklí a taky už zažili
mnohem děsivější závěje než půlcentimetrovou zledovatělou krustu, ale nejsou z toho
vůbec vodvázaný, protože když je třicet stupňů a oni můžou chodit bez čtyř
svetrů a dvou šál, cejtěj se líp. Ve třetí skupině jsou nadšenci, kteří v životě
sníh neviděli a teď se s neobvykle hlasitým nadšením vrhaj z apartmánů
ven klouzat, lámat rampouchy a nechat se fotit od spolubydlících, následně
fotky zvěřejňujou na facebooku nebo na twitteru s hashtagem #iaminnarnia a
sbíraj lajky. A posledně jsou tu lidi, kteří sníh taky nikdy neviděli, ale ani
ho vidět nechtěj, protože jsou přesvědčený, že je ta neznámá bílá věc chce
zabít a že jak se na to jednou šlápne, musí nutně následovat pád. Navíc je to studený.
Mezi takové patří třeba právě moje milá Priscillia, která,
jak už jsem tu jednou zmínila, pochází z Pobřeží slonoviny. Když jsme ve
čtvrtek večer na hlášený sníh čekali (někteří z nás čekali jen na zprávu
od vedení, že se pro následující den zavírá škola), byla celá natěšená, že to
musí vidět. Když to ale nakonec vážně přišlo, ani si na to nešla sáhnout, jenom
prohlásila, že se na to klidně může dívat z okna.
Priscillia vážně za posledních pár dní nevystrčila nos z apartmánu,
když nepočítám přeběhnutí několika metrů mezi jejími dveřmi a prádelnou. Mimochodem,
teď přichází část, která pobaví především všechny krtákozraké čtenáře.
Priscillia se svými několika dioptriemi v tu chvíli poprvé v životě zažila,
že se jí při přechodu z chladného venku do vytopeného uvnitř zamlžila
skla.
No co, musela jsem si sama uvědomit, že v Čechách zase
například žije spousta lidí, co nikdy neviděli oceán. Možná se to k tomu dá
přirovnat. Ale je to pořád úsměvný.
Teď je neděle večer a my čekáme, jestli náhodou nezrušej
školu i zítra, protože pořád mrzne. Asi nezrušej. Holt se online testy nedaj
odkládat do nekonečna...
No tak já se jdu teda učit, no.
Žádné komentáře:
Okomentovat