Čekejte na odpověď, vol.1

Takže dneska je sobota, už jsem tu tři týdny a kousek a jestli jsem ještě předevčírem někomu psala do mailu, že se mi to ani nezdá, tak dneska mám pocit, že už jsem tady minimálně půl roku a že je vážně (ale vážně) čas na pauzu. Chyba lávky. Jsem tu tři týdny.

Jeden z dalších blbejch americkejch zvyků je neustále vám tvrdit, že tohle bude nejlepší rok vašeho života. No, možná je to zvyk jenom těchhle konkrétních američanů a netýká se to celý populace. Ale víte co? Když se mě někdo nadšenej na pódiu snaží vyhecovat k šílenství řvaním do mikrofonu, že už mě v životě nečeká nic lepšího než tohle, připadá mi to spíš k pláči než k jásotu, tleskotu a hvízdání.

Naštěstí je tady hodně neamerickejch studentů. Skoro polovina všech studentů nejsou Američani a setkávaj se tu lidi asi z osmdesáti různejch zemí. Neni teda náhodou, že v apartmánu pro čtyři bydlim se dvěma holkama z Barmy a jednou holkou z Guatemaly. Jmenují se Kimpi, Sangy a Leivy. (Zkuste si to zapamatovat po víc jak dvou dnech strávených na letištích a v letadlech a nepřipadat si jako debil, že už se jich ptáte po šestý.) Ne vážně, se jmény mám problém. Ono je jednoduchý se v Čechách s někym seznámit a zapamatovat si, že se ten někdo jmenuje Petr/Maruška/Emil. Ale když na vás někdo tady vybalí, že se jmenuje Onkageletse, jste v koncích. Bez ohledu na to, kolikrát si to jméno zopakujete. Ačkoli vždycky po prvotním šoku následuje něco jako „...ale můžeš mi říkat jenom Onks“, pořád je tady spousta lidí, se kterejma se nadšeně kamarádím, bavím a směju a nemám nejmenší tušení, jak se jmenujou.

Né, že bych si myslela, že oni jsou na tom líp. V podstatě vim, že nejsou. Jestli mě něco vždycky překvapí, je to fakt, že moje jméno neznaj. Ze začátku jsem si dávala pozor, abych ho vyslovovala naprosto americky a až potom vysvětlovala, že nejsem Barbara, ale Barbora. Teď už na to peču a řikám jim hezky česky, jak se jmenuju, protože efekt to má stejnej. „Woow, how do you spell it?“

Američani. Nevědí si s tim rady, ani když jim to napíšu. Nezvykle rychle se ale chytaj španělsky mluvící lidé. Kelly ze San Salvadoru hned napoprvé vědoucně pokývala hlavou a pak řekla: „Barrrbora!“ (S přízvukem na -bo-) „With a passion!“ A jedna holka z Mexica to vyřešila prostě tak, že mi řiká Barbarrita (s přízvukem na -ri-) a všichni jsou spokojený.

Je to tady zkrátka barevný. Uvnitř jednoho malýho kampusu je banda „internationals“, který kroutěj hlavama nad Amerikou, a banda „domestics“, který nevycházej ze svýho nekonečnýho WOOOW.

Já taky kroutim hlavou. Ale jinak se mám dobře, sžila jsem se, zvykla jsem si na většinu blbejch americkejch zvyků a začala si to užívat.

Pomalu se zbavuju tiku v oku, kterej jsem si vypěstovala během cesty. Minulý víkend jsme měli volno i v pondělí, takže jsem prospala skoro tři dny v kuse. Stačila ale jedna krátká noc a jedna celodenní migréna a tik byl zpátky.

Jakožto student na stipendiu jsem dostala práci v místní tělocvičně. Musím pracovat dvacet hodin týdně... a je to v podstatě ta nejjednodušší práce, jaká tu je. Celkém fér, na to že tu mám všechno zadarmo a ještě mi dávaj kapesný. Každopádně tělocvična je kapitola sama pro sebe a zaslouží si vlastní článek.

Stejně jako moje spolubydlící si zasloužej vlastní článek. A všechno ostatní.