That's why he's the boss!

Už jsem tady jednou zmínila, že pracuju v tělocvičně. Teda pracuju. Systém na kampusu funguje asi tak, že každý student na plném stipendiu musí pracovat 20 hodin týdně. Práce vám bude přidělena. A já chytla tělocvičnu. Je to celkem v pohodě, mým úkolem je většinou jenom rozsvítit, uklidit činky na správný místo, na koho to slovo padne, ten dneska myje záchody, a pak se po zbytek dne flákám. Sedim v kanceláři, beru přicházejícím lidem studentský průkazy, ptám se jich, jak se maj, a nečekám na odpověď. Zjišťuju, jestli maj ručník, protože v posilovně musí mít každej ručník. (Znáte Stopařova průvodce po galaxii? Tady to berou do extrému.) Bohužel sedět v kanceláři může jenom jeden, a tak se často stává, že na mě zbyde o dost nudnější práce: stát nahoře v posilce a dívat se na zpocený lidi, co se naprosto dobrovolně týraj a sebepoškozujou. Smysl týhle práce je zajistit a pohlídat, aby vážně poškozovali sebe a né zdejší stroje a cvičící náčiní. (A kde máte ručník?)

Když jsem poprvý prohlásila, že mě to nahoře fakt nebaví, řekl mi Onks (kluk z Botswany, co tu taky pracuje), že mě nechápe, je to přece fun stuff (pozn.: jasná známka toho, že už je tady déle než jeden semestr), můžeš si tam povídat s kymkoli a seznámit se s novejma lidma. Řekla jsem mu, že nemám uplně pocit, že by ty rudý a zadejchaný lidi běžící osmej kilometr na vrzajícím pásu měli nějakou zvláštní touhu si se mnou povídat. To uznal. Každopádně dodal, že né všichni běhaj osm kilometrů a že tam určitě najdu někoho, s kym si budu moct povídat.

Jo, směny v tělocvičně jsou občas dlouhý a často nudný. Ale pořád jsem taky mohla vyfasovat něco jako sekání trávníku ve čtyřicítkovejch vedrech nebo luxování v posluchárnách.

Každopádně v tělocvičně je jeden element, kvůli kterýmu tam všichni choděj. A když řikám všichni, myslim tim všechny. (Teda my zaměstnaný tam chodíme proto, že musíme, ale stejně...)  Holky tam choděj, aby se na něj mohli usmát a zeptat se ho, jak se má. No a kluci tam choděj, aby byli aspoň trochu tak awesome, jako on.

Jmenuje se Adam a má to tam všechno na povel. Většinou když někde někomu (někde někomu nebo spíš někde nějaký holce) řeknu, že pracuju v tělocvičně, zeptá se: „Oh really? And have you met Adam?“

„Sure, he’s my boss.“

„Wooow, Adam is awesome!“

Nestalo se mi to jenom jednou. Pokaždý potom následuje krátká historka o tom, kde ta slečna s Adamem byla, co o něm slyšela, nebo co jí řekl, když se naposledy v tělocvičně objevila. Všichni tady zkrátka vědí, že Adam je awesome. A né jenom tak awesome, jako jsou všechny běžný americký věci. Spíš nějak more awesome, jestli se to dá říct. Zní to asi tak blbě jako víc dokonalý, já vim.

Adam je trochu snědej a vypadá jako Hispánec, dokonce má i příjmení jako Hispánec, ale je to Američan jako poleno. S tim rozdílem, že má dokonalou postavu. Je mu asi tak třicet a je svobodnej. Pořád se usmívá, pořád je z něčeho nadšenej. Představuje vás stálým hostům tělocvičny se slovy „Tahle je tu nová, tak na ni buď hodnej.“ Neustále si z vás dělá legraci. A pak se omlouvá.

Některý lidi o sobě řikaj: „Sexy and I know it.“ On se chová spíš jako „Awesome and I know it“, ale to, že je sexy, nejspíš ví taky.

Možná taky ví, že se mu daří svojí přítomností neustále přivádět všechny do rozpaků, a tak se to snaží nedělat. Mezi jeho metody jak to nedělat patří třeba to, že když přijdete do tělocvičny, tak vás obejme. Nejspíš mu už nedochází, že u mnohých děvčat to má přesně opačnej účinek. Jakej účinek to má u chlapců se neodvažuju odhadnout.

Každopádně si myslim, že nebude od věci, když sepíšu pár tipů jak se chovat a na co se připravit, abyste byli schopni zachovat chladnou hlavu a pevný kolena, až přijdete do tělocvičny a bude tam Adam.

1.  Když s ním mluvíte, nesnažte se žertovat. Nikdy nebudete vtipnější než on.
2. Nesnažte se s nim kamarádit. Je na to příliš vtipný. A příliš awesome.
3. Hodně mluvte. Když nemluvíte, dozvíte se, že vůbec nemluvíte a že je to hrozný. Je jedno co řikáte, on vás stejně neposlouchá, hlavně mluvte.
4. Usmívejte se, netvařte se zamyšleně, ani znuděně. Práce v tělocvičně je fun stuff za každých okolností. On se taky pořád směje, ikdyž vůbec nejste vtipný, ani zábavný.
5. Až si budete prohlížet jeho facebookový profil, neděste se, neni to jeho dcera. Je to jeho neteř, má její fotku i v kanceláři, pro jistotu jsem se ptala Onkse hned druhý den.
6. Až bude ve volnym čase hrát basket přímo před okýnkem kanceláře, ve který sedíte, dávejte si pozor, abyste se aspoň občas dívali i někam jinam než jenom na něj.
7. Nemyslete si, že vás balí, když se k vám chová tak, jak se chová. Nebalí vás.
8. Smiřte se s tim, že vás nebalí.
9. Až přijdete počtvrtý za sebou do tělocvičny jenom proto, aby si všimnul, že chodíte běhat, a on tam zase nebude, nevzdávejte svou snahu, jednou ho tam určitě potkáte.
10. Nesnažte se mu vracet vtipy, narážky, žertíky ani nic jinýho. Neuspějete. Nebudete dostatečně rychlý.

A hlavně mu občas řekněte, že je awesome. Tyhle lidi to potřebujou slyšet, aby nevyšli ze cviku. Příležitostí říct mu, že je awesome, je mnoho. Úspěch svého komplimentu zněkolikanásobíte, když dodáte „...and that’s why you‘re the boss.“

Po vzoru ostatních děvčat jsem se rozhodla podělit se s vámi o svůj nejoblíbenější zážitek s Adamem. Jakožto zaměstnanec tělocvičny jich mám samozřejmě víc, ale ty další nejsou ani zdaleka tak cool.

Minulý týden si se mnou plácnul, protože máme oba rádi sushi.