Čekejte na odpověď, vol. 2

Věřte tomu, nebo tomu nevěřte, ale v Texasu taky začal podzim. Projevuje se to asi tak, že místo čtyřiceti stupňů máme třicet a občas zafouká. Absolutní konec léta. Domorodci jsou šťastný, já se snažim sestimsmířit.

Pomalu se smiřuju i s tim, že v tomhle městě si prostě nikdy na procházku nevyrazim, protože nemám nejmenší zájem na tom procházet se po dálnících a nechat se přejíždět kamionama... příroda nikde široko daleko. Ovšem včera jsem navštívila s Carol (starší paní, která mě vyzvedávala na letišti a pak mi zachraňovala život, když se zjistilo, že je příliš pozdě večer na to, abych se na kampusu zapsala a ubytovala) Cedar Hill, malou schovanou čtvrť, vesničku ve městě, která slouží převážně jako nákupní zóna. Nevypadá to ale jako normální nákupní zóna, protože jsou tam malý hezký maximálně dvoupatrový domečky, chodníčky s fontánkama, stromečky, kytičky, spousta zeleně... prostě tam můžete buď nakupovat, nebo si užívat iluzi normálního města a procházet se. A ano, uvědomuju si, že jsem v posledních dvou větách použila fakt hodně zdrobnělin. Sestim taky smiřte.

Carol řekla, že sem nejradši chodí do knihkupectví, dívat se na knížky a časopisy a přesvědčovat sama sebe, že si nesmí nic koupit. Naprosto ji chápu. Je to něco mezi kavárnou (starbucks, co byste tady chtěli jinýho...) a knihkupectvím, takže na jedný straně voní káva a na druhý straně voněj knížky. Jsou tady pohodlný křesla, kde si můžete sednout a číst, dokonce si můžete vzít knížky ven a číst si na čerstvym vzduchu. (A dokonce to fakt funguje a nikdo ty knížky nekrade. Řekněte wow.) Jak jsem vlezla dovnitř, zmocnila se mě stará známá touha zadlužit se minimálně do šestimístný částky. A nebo se tam přestěhovat. Ale ustála jsem všechny zkoušky (od diářů přes linkovaný notesy v pravý kůži až po souhrnný dílo Allena Ginsberga) a teď se můžu hrdě poplácávat po zádech. Každopádně mám slíbeno, že mě Carol příště vezme do zdejšího antikvariátu. Dám vědět, jestli moje peněženka přežije i tohle.

Tady na kampusu je taky jedno přímo školní a dost dobrý knihkupectví. Jedinej problém ovšem je, že tu neseženete nic jinýho než „spiritual stuff“. Né že bych proti němu něco měla, ale když potřebujete beatníky nebo Bukowskiho, tak prostě potřebujete beatníky nebo Bukowskiho.

Ale čím dýl tady jsem, tím víc potkávám lidi, který se bublinoidního kampusu straněj podobně jako já. (O syndromu bubliny jsem ještě nepsala, já vim. Tak jenom ve zkratce než se o tom rozpovídám: biblická škola + nadšený američani + „všechnonekřesťanskýješpatný přístup“ + „tohlejenejlepšímístonasvětě přístup“ = bublina jako kráva) Mám těchhle pár lidí ráda, myslim, že maj velkej potenciál zařídit, abych se tady z toho nezbláznila. A když už zbláznila, tak jenom trochu. Jsou to hlavně tihle tři:

Danijel, Chorvat. Říká mi „My slavic sister“ a nejvíc ho potěší, když se ho chorvatsky zeptám, jak se má. (Dobro, dobro!) Moje sympatie si totálně získal, když řekl, že byl před několika lety v Praze a nejlepší, co tam zažil, bylo vepřový koleno a český pivo. (!!!)

Priscillia, Afričanka z Pobřeží slonoviny. Chudák bydlí se třema Američankama, ale podle jejích výpovědí nemá o moc jiný zážitky se spolubydlícíma než já. Stejnej problém s klimatizací, stejnej problém s chápáním a respektováním pojmu „Jdu spát“. Pracuje se mnou v tělocvičně, takže můžeme společně pomlouvat Adama. Rozhodla jsem se, že ji mám ráda, když o jedný knížce (ze který jsou všichni maximálně odvázaný a já prostě nechápu proč) prohlásila, že je to fakt dost nuda.

A potom samozřejmě Stacia. Američanka z Minnesoty, která se vůbec nechová jako Američanka a vezmeme-li to z hlediska biologického determinismu, tak má proč, protože je to čistokrevná Evropanka. Už se delší dobu chystám napsat o ní samostatnej článek, protože vtlačit její osobnost do malýho odstavce je podle mě zločin. Problém ale je, že mě každej den překvapí něčim novym, takže se mi akorát tak rozrůstá seznam toho, o čem chci psát, než aby mě to konečně k něčemu dokopalo. Umí trochu švédsky, trochu německy a hodně francouzsky. (Na Američana dobrý... Totiž... Mluví ze mě obdiv, abyste správně pochopili můj sarkasmus.) Stacia je přesně ten typ, kterej si bez sebemenších problémů představíte, jak sedí buď na Újezdu v 3+1 (zasvěcení vědí) a maluje do skicáku, anebo jak sedí kdekoli jinde a čte Hobita. Důležitý ale je, že Stacia je tady naprosto jediná, kdo se naučil říkat mi Bára.

Takže zkrátka a jednoduše, věřte tomu, nebo tomu nevěřte. A někdo si za mě dejte vepřový koleno.