Čekejte na odpověď, vol. 3

Je večer, Kimpi a Sangy šly spát, Leivy si čte, já píšu.

Úspěšně jsem prolezla prvním zdejším zkouškovym. Něco jako pololetní písemky, dokonce máme zítra pololetní prázdniny. Když k tomu přičtete, že škola je každej den od osmi, vážně se občas cítím jako zpátky na gymplu. S tim rozdílem, že mám všeho všudy čtyři předměty, moje domácí úkoly spočívaj ve čtení Bible a přednášky končej ve dvanáct. A ještě dodejme, že to pololetní zkouškový trvalo dva dny a obsahovalo čtyři online testy, na který jsme dopředu dostali otázky, mohli jsme při nich používat poznámky a všichni internationals je mohli dělat ve dvojicích, aby se zabránilo problémům způsobeným takzvanou language barrier. (Poznámka číslo jedna: Miluju svoje dvanáctiměsiční prázdniny. Poznámka číslo dvě: Nemám nejmenší představu, jak se po návratu do svojí školy vypořádám s takovejma předmětama jako Dějiny starověku nebo Metodologie sociologického kvantitavního výzkumu. Ne, nebudu se tady učit dopředu, jestli vás napadlo poradit mi tohle.)

Jak jsem posledně mluvila o těch třiceti stupních, tak před týdnem sem dorazily nějaký erupce na slunci a teplota klesla pod dvacet. A konkrétně sobota kompletně celá propršela. Což bylo dost na nic, protože zrovna na sobotu byl naplánován výlet všech internationals do centra Dallasu do místního muzea umění.

Celkově to byl fakt divokej den. Když mi zazvonil budík, stačilo mi zvednout hlavu z polštáře, aby mi atmosférický tlak dal hodně rychle najevo, že ji mám zase položit a vůbec se dneska nepokoušet někam chodit. Neodporovala jsem mu. Statečně jsem se rozhodla, že muzeum umění se beze mě obejde a já se obejdu bez něj a znova jsem usnula.

Minuty běžely, já šťastně spala, když do mě někdo začal šťouchat. „Barbora, Barbora, wake up!“ Byla to Kimpi. Pokoušela se mi oznámit, že přesně za třináct minut musim být kdesi na druhý straně kampusu, protože čas je neúprosný, Američani jsou dochvilný (haha) a ještě k tomu se na nás všichni klidně vyprdnou a odjedou do muzea bez nás.

Podívala jsem se na ni takovym tim pohledem jako „To myslíš vážně?“

Myslela to vážně. Přijala jsem její výzvu, slezla jsem z postele a rozhodla se udělat ze sebe znova člověka v tak šibeničním čase. Dala jsem to. Za deset minut. Na úkor snídaně i pokusu o jakoukoli infuzi kofeinu do krve.

Zpětně si řikám, že kdybych se byla rozhodla vypít kafe na úkor převlečení se z pyžama, učesání se, vyčištění si zubů a dalších těchhletěch zbytečnejch věcí, byla bych bývala udělala líp. Venku byla plýskanice s velkym P (Plýskanice) a zima jak v psírně. (Feeling like home again) Stačilo mi jenom dojít na místo srazu, abych věděla, že mě začíná pekelně bolet hlava a že mym svetrem fakt hodně profukuje vítr.

Jenže znáte to. Když už jste došli až sem, prostě se neotočíte a nejdete si znova lehnout, ikdyž dneska o nic nejde a klidně byste mohli. Radši se rozhodnete, že to prostě nějak vydržíte. Naštěstí vás jede jenom málo, tak to snad bude poklidný, rychlý a bezbolestný. A v muzeu bude teplo.

V muzeu sice teplo bylo, jenže jak se ukázalo při příjezdu na místo, organizátoři akce nám zatajili, že v rámci oslav otevření jakési nové asijské sbírky probíhá celý den doprovodný VENKOVNÍ program. Vše zdarma, takže tam jdeme, dokavaď jsme čerstvý. Muzikanti, loutkaři, lidi ve středověkejch kostýmech (Europe is so cool!), prodavači, potulní umělci, tanečníci, zkrátka ejaja hopsasa. Všichni vytáhli iPhony a začala párty. Pózovali jsme tady i tamhle, fotili jsme každou kravinu desetkrát, nechali jsme si všichni namalovat karikaturu od kreslíře, ještě jednu hromadnou fotku, ještě druhou na jinej mobil, ještě třetí  do školní ročenky.

Kimpi si asi všimla, že vypadám jako obživlá mrtvola, a nejspíš si taky uvědomovala, že mě donutila vstát a jít sem. Pokusila se mi to vynahradit. Probíhalo to asi tak, že kam jsem se hnula, tam se hnula taky, pořád se mě na něco ptala, nabízela mi místo pod jejím deštníkem, chytala mě za ruku a řikala: „Podívej se na tohle, podívej se na tamto, stoupni si sem, stoupni si tamhle, zatvař se takhle, ať tě můžu vyfotit... Je ti zima? Nemáš žízeň? Chceš se jít podívat támhle nebo radši támhle?“ Asi po dvou hodinách srdečnýho užívání si venkovních radovánek mělo přijít moje vysvobození, protože jsme se konečně totálně vymrzlý rozhodli přesunout do muzea.

Tak a teď to přijde. Jste hladový, máte migrénu, je vám zima, jste zmoklý, chce se vám spát a hrozně vás vytáčí Kimpi. Pak vejdete do muzea, kde je teplo, vy jste z toho uplně naměkko, už vidíte, jak teď bude všechno jenom dobrý a krásný, jenže zjišťujete, že šílený focení pokračuje i tady, stejně jako šílená pozornost, o kterou vůbec nestojíte. Váš pohár trpělivosti už nemá nějak zvlášť moc volnýho místa a vy se začínáte cítit jako v nějakym hororu nebo hodně blbym vtipu a V TU CHVÍLI! Přesně v tu chvíli vás Kimpi vezme láskyplně okolo ramen a zeptá se vás, jestli se vám nechce čůrat. (Klikněte na odkaz pro dokreslení dramatičnosti situace)

http://knitxpressions.files.wordpress.com/2013/06/jen_it-crowd.jpg?w=645

Ne, nezabila jsem ji. Okamžitě jsem se se slovy „Ráda si prohlížim umělecký sbírky vlastním tempem“ odporoučela někam hodně daleko meditovat nad Monetem. Pak jsem ještě v sekci afrického umění našla sarkofág s fake mumií uvnitř. Žádná krev netekla (ani kapka dneska), po návratu domů jsem si dala panadol a šla jsem spát. Asi se někdy zeptám Kimpi, jaký drogy bere ona, abychom byly na stejný vlně, všechno bude o hodně jednodušší.

Takže prostě abyste věděli, dallasský muzeum umění je skvělý a já mám nejlepší spolubydlící na kampusu. Jenom to počasí je občas na pytel.

PS: Zítra si půjčím od Kimpi její iPhone a pošlu vám nějaký awesome fotky...