Blbý zvyky Američanů, vol. 3

Rozhodla jsem se vám detailně popsat jeden z blbejch americkejch zvyků. Možná je to skoro spíš něco jako celonárodní syndrom. Řikám mu Chovat se přehnaně a dělat složitě všechno, co jde dělat jednoduše, a píšu o něm proto, že mě málem stál fakt hodně peněz.

Asi hodně z vás ví, že jedu na Vánoce domů. Ovšem jen málokdo z vás ví, že věta „Jedu na Vánoce domů,“ ještě před několika dny nezněla vůbec tak pozitivně ani sebejistě ani jednoduše, jako zní teď.

Vánoční letenku jsem koupila v červenci – bez nejmenšího zaváhání, protože mě ani ve snu nenapadlo, že by tady někdo mohl mít problém s tim, že chci jet o svých školních prázdninách na chvíli domů. Po příjezdu sem se ale ukázalo, že školní prázdniny nic neznamenají, protože jakožto stipendista musím pracovat pořád. Jediná doba, kdy mám volno, jsou prázdniny tělocvičny a ty jsou přes Vánoce naplánovaný na 24.12. až 2.1., což znamená, že moje krásná letenka v termínu 18.12. až 6.1. byla tak trochu mimo a tak trochu moc.

Zjistila jsem, že pokud chci jet domů, musím zažádat o uvolnění z práce. A taky jsem zjistila, že ve školním řádu stojí taková nepatrná a lehce zanedbatelná věta... něco o tom, že studenti na stipendiu nemají povoleno koupit si jakoukoli letenku, dokud nemají schválenou žádost o uvolnění. Haha. Začala se mě zmocňovat nepatrná nervozita.

Šla jsem za Adamem a zeptala se ho, jak to o Vánocích bude a jak můžu zažádat. Řekl, že nemá nejmenší ponětí (that’s why he’s the boss), ale ať si letenku klidně koupim, že to bude v pohodě. Zpětně vidim, že toto jeho prohlášení mi zachránilo život (teda spíš moje prázdniny), protože když se to začalo celý zvrtávat, viděl to jako svoji vinu. Ale nepředbíhejme.

O pár dní později jsem mu sdělila, že jsem si tu letenku teda koupila (o tom, že se tak stalo v červenci, jsem se mu nesvěřila), a na začátku října jsem si sehnala potřebný formulář a zažádala jsem o uvolnění.

Mimochodem, k tomu, abych byla uvolněna, jsem potřebovala šest (slovy šest) různých podpisů. Svůj, Adamův, podpis zaměstnance Attendance Office stvrzující, že nemám absence ve škole, podpis Dean of Women (paní, ke který půjdu na kobereček, až jednou vyjdu ven s příliš velkým výstřihem), podpis International Supervisor (zaměstnanec oddělení, který se stará o to, abych měla v pořádku všechny papíry, víza, formuláře a dokumenty oprávňující mě k pobytu na území USA) a konečně podpis nejdůležitější paní na světě - ředitelky Human Resources, paní, ke který půjdu na kobereček, když nebudu chodit do práce.

Trochu mě mrzí, že jsem ten formulář nevyfotila před tim, než jsem ho odevzdala. Ale já o to samý asi budu žádat kvůli Amazonii, tak si počkejte, nepřijdete o to.

Každopádně stalo se asi tak to, že můj formulář zůstal měsíc ležet nejdůležitější paní na stole. Během tohoto měsíce požádali o uvolnění moji další dva kolegové z tělocvičny. Během tohoto měsíce od ní pravidelně chodily takový zprávy jako „Zapomeňte na to, že vás někam pustim,“ nebo „Ses asi zbláznila, že chceš jet domů na víc jak dva tejdny,“ nebo „Holt nemůžu pustit každýho, to bych taky mohla rovnou pracovat za vás.“ Během tohoto měsíce moje lehká nervozita přerostla v nervozitu těžkou, což se ovšem nedá srovnávat s tim, jak nervózní začal bejt Adam.

Stává se vám někdy, že řeknete něco, čeho potom opravdu ale opravdu litujete, protože to buď někomu ublížilo, nebo to byla fakt naprosto ohromná blbost? Myslim, že něco takovýho prožíval on vždycky, když si vzpomněl na svoji větu: „Klidně si kup letenku, to bude v cajku.“

Během toho měsíce jsem si dále v duchu okousala všechny nehty, několikrát jsem se rozbrečela, několikrát jsem se zoufale rozesmála a taky jsem řekla několika spřízněným duším, že prostě potřebuju jet na Vánoce domů, protože mě to tady občas nebetyčně rozčiluje.

No nebudu vás dlouho napínat, dopadlo to dobře. Oficiálně jsem sice propuštěná na o dost kratší dobu, ale oni naštěstí ani nejdůležitější lidi na světě nejsou schopni (schopny) odolat Adamovu šarmu, takže pani byla neoficiálně ukecána a všechno je konečně v cajku.

Vtipný na tom je, že to tady nesmim nikomu říct. A taky to, že jsem byla z tělocvičny jediná, kdo to uvolnění získal.

Asi si přestanu dělat z pana Awesome srandu a radši mu v lednu přivezu českou čokoládu.