Čekejte na odpověď, vol. 4

Nechci být zlá. Ale všechny moje spolubydlící se dneska odpoledne sebraly a odjely na tři dny pryč do Houstonu! A divily se, že nechci jet s nima...

Ne, neplánuju žádnou párty, plánuju tady dělat takový věci jako chodit brzo spát, nezapínat klimatizaci, pouštět si nekřesťanskou hudbu, nečekat frontu na koupelnu a nevařit rýži.

Když odcházely s obrovskejma lodníma kuframa nacpanejma oblečením a šampónama, zeptala jsem se, jestli tam náhodou neplánujou zůstat dýl než tři dny. Pochopily to jako vtip. Možná dobře pro mě, aspoň nevířim kalné vody.

Je trapný mluvit skoro v každym článku o počasí, ale musim vás informovat, že poslední dva dny jsou tady čtyři stupně nad nulou. A domorodci tvrděj, že takhle tady bývá v lednu a že je to letos extrémně studenej rok. Skvělý. Přestávám litovat, že jsem si z Prahy nedovezla svoje manšestrový sáčko, a začínám litovat, že jsem si nedovezla tu skvělou lyžařskou bundu. Texas.

Článek o dodgeballu jsem konečně publikovala s asi měsíčním zpožděním, za což se pochopitelně stydím. Ale budiž mi omluvou, že jsem celý ten měsíc na vás myslela a neustále si připomínala, že to musím dopsat, protože si to prostě musíte přečíst.

Zjišťuju, že mám neustále ohromný ambice dělat tady spoustu věcí, ale jako bych měla pomalu ještě míň času, než jsem zvyklá z normálního života. Asi se to nezdá, protože, jak jsem napsala, školu mám od osmi do dvanácti a co se týče akademických povinností, učením, čtením a psaním esejů tady netrávim ani tři hodiny týdně. Ale to máte školu, pak čtyři hodiny v práci, když mám večerní směnu, tak čtyři hodiny strávený snažením se aspoň trochu zastihnout český kamarády, než půjdou spát, a pak se chce spát vám, ale musíte buď uklidit, nebo chcete bejt společenský a jít na večerní program nebo potřebujete vyprat a nakoupit nebo si chcete jít zaběhat nebo už fakt musíte napsat těch 250 slov o nějaký knížce nebo si prostě potřebujete uvařit čaj s medem a aspoň půl hodiny jenom tak sedět na sedačce a nic nedělat.

Ale samozřejmě dělám i spoustu jinejch věcí, ikdyž zrovna nepíšu na blog. Konečně jsem třeba zvládla dát dohromady malý dotazníky pro studenty misie, který půjdu za chvíli vytisknout a zítra je začnu rozdávat. Je to jeden z těch „praktičtějších“ důvodů, kvůli kterým jsem sem jela. Plánuju napsat svoji bakalářku na téma možné spolupráce kulturní antropologie a křesťanské misie a v těchhle dotaznících vlastně zjišťuju, co si misionáři o antropologii myslej a jestli se ní vůbec někdy setkali.

Bohužel se tomu tady nemůžu věnovat tak moc, jak bych chtěla a jak jsem čekala. Původně jsem myslela, že školní systém bude fungovat jako na „normální“ univerzitě, což znamená, že ve volnym čase můžete navštěvovat prakticky jakýkoli přednášky vás zajímaj. Takže ačkoli jsem se nemohla přihlásit do Mission Majoru (speciální program pro trénování budoucích misionářů, pro přihlášení musíte buď tady vystudovat první dva roky obecných teologických základů, nebo mít bakalářský titul z jakékoli jiné univerzity), doufala jsem, že budu moct chodit na jejich přednášky. Ale chyba lávky. Všechny hodiny jsou ve stejnou dobu, od osmi do dvanácti. A všude je povinná presence, takže nemůžete přednášky libovolně zatahovat, jak jste zvyklý z univerzity v Čechách. Holt jsem se stala obětí dalšího americkýho blbýho zvyku.

Ovšem Pražák si poradí všude. Postupně jsem se seznámila s docela velkym množstvím studentů misie, který pravidelně zpovídám, půjčuju si od nich knížky, tahám z nich rozumy a názory a teď jim slavnostně rozdám zmíněné dotazníky. Taky jsem se v rámci svého jediného volitelného předmětu přihlásila na misijní praxi, díky který sloužím každý týden v církvi nepálských uprochlíků. JE – TO – SUPER! Mají bohoslužby v nepálštině, takže já nemám nejmenší tušení, o čem mluvěj, ale jejich děti uměj anglicky, a tak jsem (opět) zabředla do nedělní školy. Všichni jsou roztomilý a maj šikmý oči a jejich rodiče a prarodiče pořád nosej tradiční oblečení. Nedávno měli oslavu prvního výročí jejich sboru, tak zpívali svoje písně a tančili v kostýmech a tak. Brzo vám pošlu spoustu fotek. Nejsou teda moc dobrý, ale aspoň něco.

Potom jsem se odvážně přihlásila na letní misijní výjezd do Amazonie. Strávim tři týdny na přelomu května a června v pralese, takže mi držte palce, aby to klaplo a aby mě tam nic nesežralo. Momentálně trávim každé úterní odpoledne na přípravných setkáních. Zatím dáváme dohromady fundraising, protože na to v podstatě nikdo nemáme peníze, ale to je tady každoroční realita. Těmhle výjezdům se říká Summer Outreaches a je jich asi patnáct. Další skupiny pojedou do Mexica, na Haiti, do Jihoafrické republiky, Číny, Izraele, Vietnamu, Británie, Švédska, a tak dále, a tak dále. Cena za každý outreach se pohybuje (v přepočtu) okolo sedmdesáti tisíc korun, což si tady prakticky žádný student nemůže dovolit. A škola taky nemá tolik peněz, aby nám to všem zaplatila. Ale poskytuje nám oficiální dopisy s žádostí o podporu, který budeme rozesílat do všech aspoň trochu nadějných koutů. A až je rozešleme a rozhodíme sítě, začneme se připravovat na pobyt v deštných lesích. Naše vedoucí Katherine má v podstatě v plánu nás od hlavy až k patě proškolit co se týče vedení a managementu misijního výjezdu, interkulturní komunikace a přípravy totálně na všechno, co nás tam může potkat. Pořádá tyhle výjezdy už několik let, hledá tam zcela izolovaný vesnice, vozí jim potřebný léky a pomáhá, kde je potřeba.

No co vám budu povídat. Praxe jako kráva. Těšim se.

Tak nezavěšujte. Nový článek o zatím nezmíněnym, ale o to důležitějšim blbym americkym zvyku v závěsu!