Dodgeball

Tak už jsem si taky vyzkoušela nějakou zvrhlou americkou hru.

Znáte dodgeball? Správně se ta hra jmenuje Dodge-A-Lujah. Co to znamená, nevim, ale když jsem prvně v naší gym office uviděla zápisové archy na turnaj, moje okamžitá otázka zněla, jestli je to nějakej novej kurz mluvení v jazycích.

Bylo mi vysvětleno, že se ani zdaleka nejedná o tak spirituální záležitost, spíš jde jen o to házet míče po lidech a snažit se vybít někoho dřív, než další vybijou tebe.

Vždycky hrají dva šestičlenné týmy proti sobě v pětiminutových zápasech. Každý má pro sebe půlku volejbalového hřiště, jeho hranice nikdo nesmí překročit. Na začátku hry se na dělící čáru položí šest míčů, hráči se pro ně potom rozeběhnou, vrátí se kousek zpět do svého pole (což je milosrdné pravidlo naší školy zabraňující všem vybít vás v prvních vteřinách hry, kdy se nacházíte v předklonu půl metru od protihráče a snažíte se polapit aspoň jeden míč) a začne se pálit. Když vás někdo trefí, jdete pryč. Když chytíte jeho útočný míč, jde pryč on. Prostě taková organizovaná vybika s tim rozdílem, že je to ještě organizovanější a hraje se to s malými měkkými míčky, který se zaprvý dobře chytaj a zadruhý nebolej.

Další milosrdný pravidlo je povinnost mít v každym týmu aspoň dvě holky. Né že by to mělo změnit hodně věcí, ale musí se nechat, že jsou tady lidi schopný složit tým jenom ze svejch metrákovejch kamarádů cpoucích se proteinama a trávících každej den čtyři hodiny v posilovně. (Zn.: pekáč buchet na břiše a fakt hodně velký prsa)

Když jsem si prohlídla nějaký videa a hlavně tuto super epickou upoutávku, kterou se nás snažili nalákat, ani mi na mysl nepřišlo, že bych se toho měla zúčastnit. Já, která se ve škole každý vybice systematicky vyhýbala, a když už nebylo cesty zpět, poprosila jsem někoho laskavýho, aby mě hodně rychle (a hodně jemně) vybil, a šla si sednout.

Každopádně se všechno mělo změnit, když jsme týden před turnajem v tělocvičně zjistili, že se nám ještě pořád nikdo nezapsal. Ono totiž bez hráčů se turnaj špatně pořádá. Bylo mi řečeno, že mám za úkol sehnat aspoň tři celý týmy – to znamená zkusit přesvědčit každýho, kdo okolo mě projde. Adam mi to připomínal co pět minut a vypadal u toho tak seriózně, že jsem se smířila s tim, že mi vážně nezbývá nic jinýho než nadšeně a pozitivně motivovat všechny k tomu, aby se zapsali na něco, co jsem vnímala jako možná docela srandu, ale rozhodně nic, u čeho bych se tu chtěla veřejně společensky znemožňovat.

Asi se ale fakt dokážu hodně dobře přetvařovat, protože moje řeči masivně fungovaly a lidi se nechávali přemluvit i pouhým příslibem „It’s gonna be so much fun!“ („And I’m gonna be in a big trouble unless you put your name on this stinky paper.“ To jsem neřikala.)

Těsně před koncem směny se v tělocvičně objevil Joshua, můj kamarád z Rwandy. (Joshua je mladý sympatický černoch s afrem, který se mě z nějakého důvodu dost často ptá na to, jak je to v mojí zemi s rasismem. Ačkoli vypadá vcelku normálně, nemohla jsem si nevšimnout, že má šíleně velký zuby. Navíc nosí na krku náhrdelník ze zvířecích kostí s jednim velkym zahnutym tesákem uprostřed. Teda doufám, že je to zvířecí. V podstatě se ho na to nechci ptát, protože se bojim, že by řekl něco jako „To jsou zuby mýho dědy,“ nebo tak... A ne, nemám žádný předsudky. Mimochodem, jednou mi sdělil, že nemá rád maso a skoro vůbec ho nejí. Doslova řekl, že nemá rád "...ani kuřecí, ani vepřový, ani hovězí...", takže pokud vám ještě nedošlo, kam mířim, měli byste si uvědomit, že o lidech v tom rozhovoru nepadla ani zmínka.)

Každopádně ani on neušel otázce „Have you signed up for dodgeball?“ a v tu chvíli byl můj osud zpečetěn. Prohlásil, že se chce zapsat, ale nemá kompletní tým – ještě stále k sobě hledaj dvě hráčky. Začala jsem dělat, že tam nejsem. Řekla jsem mu, ať prostě zapíše, koho má, a holky se najdou časem. Oni ale bohužel lidi, co jedí lidi, nejsou uplně blbý, takže jsem se zcela nečekaně ocitla pod palbou vět jako „And have YOU signed up?“ nebo „It’s gonna be so much fun!“ (kde se to v nich bere?) – no prostě ani nevim, jak se to stalo, ale moje jméno najednou bylo na zápisovym archu. Pak už stačilo jenom přesvědčit moji mexicko-americkou kamarádku Eryku, aby mě v tom nenechala samotnou, a tým byl kompletní.

Ze šesti statečných si někdy dodgeball vyzkoušeli jenom dva, a to právě Eryka a pak ještě zakladatel týmu Timothy, kterej má mimochodem skvělej britskej přízvuk. Hrdě jsme pojmenovali náš tým StringBean (nemám nejmenší tušení proč) a dohodli jsme se, že se v sobotu potkáme během mojí směny v tělocvičně a budeme trénovat.

Potkaly jsme se jenom já a Eryka. Tak jsme po sobě asi deset minut házely malý míčky a pak jsme toho nechaly. Chvíli se mě snažila vyprovokovat k akci a agresivitě větami jako „Vypadáš u toho jako plyšovej medvídek,“ nebo „Jmenujeme se StringBean, protože kluci jsou strings a my holky jsme beans,“ jenže po více jak dvou měsících spolubydlení s těma... lidma, se kterejma bydlim, mě něco takovýho absolutně nemůže vyvést z míry. Bohužel.

Zkrátka a dobře žádnej pořádnej trénink se nekonal. V pondělí těsně před turnajem nám Joshua napsal, že se moc omlouvá, ale že nemá čas a že musíme najít někoho jinýho, kdo bude hrát za něj. V tu chvíli jsem začala pochybovat ne jenom o celkovém smyslu našeho počínání (o tom už jsem pochybovala dávno), ale taky o všech ostatních schopnostech mých spoluhráčů, z nichž dva jsem tou dobou ještě ani neznala. Chvíli jsem si nebyla jistá, jestli vůbec vědí, že je to dneska.

Dopadlo to ale dobře, náhradníka jsme sehnali (taky jsem ho nikdy předtim neviděla, kampus je velkej) a slavnostně jsme se sešli v tělocvičně. Timothy jedinej nadšenej, že to určitě vyhrajeme, my ostatní s nevyřčenou předtuchou, že bychom možná za hlavní úspěch večera měli považovat už to, že máme kompletní tým.

Turnaj začal. A musim říct, že to bylo ještě epičtější než všechny upoutávky, jaký kolem mě prošly.

V tělocvičně byla tma a čtyři velký reflektory ozařovaly hrací pole vymezený červenejma blikajícíma lajnama. Všude hrála strašně hlasitá hudba a po stěnách (tam, co byla tma) blikala další světýlka a nápisy. Do toho všeho pouštěli divadelní kouř, ideálně přímo mezi vás, aby člověk vlastně vůbec nemohl vidět, kde je, kde jsou jeho spoluhráči, a kde jsou protihráči snažící se ho zabít. Děsný.

Ale abyste věděli, bylo to fakt so much fun. Nějakym zázrakem jsme skončili pátý ze čtrnácti týmů. Né, nebylo to mojí zásluhou, já byla vždycky vybitá jako první ze všech. Ale naše strings docela úspěšně zachraňovali situaci, takže jsem nakonec šla domů s tim, že když už nemám ten talent, mám aspoň štěstí na tým.

Příště hraju znova! Příště už nenechám tolik protihráčů chytit můj první útok! A taky příště polezu víc před foťák, takhle vám aspoň posílám půlku našeho týmu a svoji nohu jako bonus, abyste si udělali představu.

A ještě jedno video z loňskýho roku.