Vzduchotechnika

Asi mám awesome krizi, a proto se mi nedostává času a potřebné inspirace k tomu, abych plivala jeden článek za druhým. Musíte mít strpení, jsem vytížená studentka a bude hůř.

Poslední týden a kus se tu potýkám s rýmičkou, kvůli které jsem propásla dvě zcela evidentně významné sportovní akce, o kterých bych jinak s radostí napsala. První z nich byl celodenní teambuilding všech studentů účastnících se letních misijních výjezdů. Dopředu nám bylo oznámeno, že se bude jednat o fyzicky velice náročný challenge kurz, nebude chybět slaňování do hlubokých propastí a zdolávání horolezecké věže 55 stop vysoké (převeďte si to do metrů sami, já jsem se to ještě pořád nenaučila).

Na jednu stranu jsem si říkala, že když už sakra jedu do pralesa, přece se něčeho takovýho bát nebudu. Hlavně když jsem se podívala na nějaký jiný účastníky a účastnice výjezdů, kteří bohužel od malička drží americkou dietu, došla jsem k názoru, že já tam fakt nebudu ta jediná ve zpocenym tričku.

Na druhou stranu, když jsem se to ráno s horečkou dobelhala na místo srazu a moje vedoucí mě znaleckým hlasem poslala zpátky do postele, trochu se mi ulevilo.

Odpoledne jsem se ovšem dozvěděla, že se žádná věž nešplhala, protože tam žádná nebyla. Namísto toho dostali studenti za úkol představit si imaginární věž na zemi v horizontální poloze a pak se co nejrychleji plazit a přitom předstírat, že ji zdolávají. Takhle se dělá challenge teambuilding pro tlustý, máme se co učit.

Další srandou-akcí, které jsem se elegantně vyhnula, byl sportovní Field day. Ano, mohla to být legrace, já vim. Spousta špinavé vody, přetahování se v bahně, rozbíjení si vajíček o hlavu, házení po sobě balónků plných barvící vody... že nedošlo na šuměnky se vlastně trochu divim (interní vtip, pokud ho nechápete, problém není na vaší straně). Zkrátka zničený všechno oblečení včetně mých oblíbených tenisek, který bych si byla bývala určitě obula, kdybych byla zdravá a šla tam.

Tak nevim. Možná jsem nudná.

Každopádně mám potřebu představit vám další důležitej blbej americkej zvyk a to je zdejší vzduchotechnika. Jednou se budu muset zeptat dalších kamarádů, kteří se kdy dostali na jakýkoli americký kampus, jestli tam taky všechno bylo tak maximálně na hlavu postavený jako tady.

Abych to podala v kostce, ve zdejších apartmánech nemáme žádné normální topení. Je tu jen vzduchotechnický systém, který buď topí, nebo chladí. Bohužel je odněkud centrálně ovládán a nastaven tak, že jednoduše půl roku topí a půl roku chladí. Bez ohledu na to, že krabička na zdi se dá nastavit na „vychladit na 90°F“ nebo „vytopit na 30°F“, stejně to půl roku jenom děsivě topí a půl roku jenom děsivě chladí.

Teď přichází moment, kdy si věrný a bystrý čtenář mého blogu dá jedna a jedna dohromady a první, co ho napadne, bude, že dallaskému počasí se přece nedá věřit.

Správně.

Asi před dvěma týdny, kdy se venku začalo dělat vážně teplo, ale klimatizace pořád děsivě topila, jsme to šikovně řešily podvečerním otevíráním dveří a oken. (Pouštění svěžího vzduchu dovnitř nám způsobilo ohromně zábavnou situaci, kdy jednou večer do bytu vlítla velká tiplice. Priscillia zařvala, že je to pavouk a běžela pro koště, kterým nebohý hmyz plánovala zabít. Vážně mě občas překvapuje, jak si někdo, kdo se narodil na páté rovnoběžce severní šířky, může myslet, že pavouci lítaj. Na druhou stranu, kdyby to fakt byl lítací pavouk, asi bych taky řvala.)

Krátce po této události se vedení školy rozhodlo, že už je fakt vedro a vážně potřebujeme chladit, aby studenti nezačali vyvádět skopičiny. Nejsem nijak technicky zdatná a v podstatě si moc nedovedu představit, jak celá klimatizace funguje, ale z nějakýho důvodu, když na jaře a na podzim přepínají systém z topení na chlazení (a opačně), trvá to asi tak týden, než ta věc začne něco dělat vůbec.

Změnu jsme samozřejmě zpočátku ocenili, protože ten den, kdy to konečně začalo fungovat, se teplota vyšplhala skoro ke čtyřicítce.

Hned den nato jsme tu ale (nečekaně) měli sedm stupňů a takhle nízko se to drželo celý následující týden. A to je prosím problém, který otevřením dveří nevyřešíte. Donutilo nás to k zoufalému kroku zatopit v apartmánu otevřenou troubou. Byla to vážně bezmoc, seděly jsme doma v dekách, klepaly se, pily horkej čaj a topily troubou, protože ta zatracená AC prostě mrazila!

A pak se divte, že mám rýmičku.

Každopádně pořád lepší než tornáda.