Popralesní

26. května jsem se vrátila z Amazonie. Ano, už je tomu měsíc, už měsíc zase smrdím v Dallasu a užívám si radovánek při dohánění všech zameškaných hodin v tělocvičně.

V pralese to bylo super! V podstatě musím říct, že od té doby, co jsem se vrátila, už jenom odpočítávám dny a těšim se domů. „Krásy“ Texasu a americký styl života vážně nemohou nahradit nekonečné moře zelených stromů, čerstvý vzduch, křik papoušků, indiány a amazonskou domácí kuchyni. Smažené platanos banány, na slunci dozráté pomeranče a ryby vylovené z Amazonky v naší školní jídelně nevedou.

V Amazonii jsme bydleli v Leticii - malém městě, které leží na hranicích Kolumbie, Peru a Brazílie a je jedním z přístavů na Amazonce. V domě, který je oficiální základnou organizace Amazon Xpeditons, Inc. s námi bydleli čtyři američtí misionáři a tři místní misionáři indiáni – Manoel, Arnaldo a Moisés. Odtamtud jsme s nimi vycházeli navštěvovat sirotčince, domovy důchodců, věznice a samozřejmě i okolní vesnice schované v pralese.

Poprvé jsme se do džungle džungle dostali asi až pátý den našeho výjezdu. Vzala nás tam jedna Brazilka, která pravidělně jednou týdně chodí navštěvovat tamní vesnice, pracuje s dětmi a případně nosí vesničanům potřebné zásoby.

Ještě před cestou nám bylo řečeno, že se bude jednat o extrémně náročný asi hodinový hike, ať si vezmeme pohorky a psychicky se připravíme. Trochu se ptám, jestli jakýkoli z Američanů, se kterými jsem tam byla, někdy skutečně zažil náročný hike, protože to bylo celou dobu po rovince a první půlhodina byla po silnici, až pak jsme zapluli do džungle. Co ovšem činilo cestu aspoň trochu náročnou bylo bláto, komáři a nesnesitelný dusno. Takže ačkoli to mělo k túře daleko, rudý a zpocený jsme stejně byli všichni.

Balancovali jsme v bahně, vyhýbali jsme se nízkým větvím se spoustou trnů, vyděšeně jsme se dívali, jestli potkáme hada nebo banánovýho pavouka a taky jsme s hrůzou jeden po druhém překračovali děsivý vysoký ztrouchnivělý mosty nad malými pralesními potůčky. (Na konci cesty se naše brazilská průvodkyně svěřila naší vedoucí, že oni indigenous mají z těchto mostů takovou hrůzu, že v podstatě pokaždé jdou spodem a radši brodí, než aby riskovali pád. Tak jsme to za ně prý testli.) Moisés a Arnaldo, kteří šli s námi, nám pomáhali přelézat stromy a přeskakovat louže, přičemž jsem si všimla, že Indiáni vůbec nevypadaj, jako by jim bylo horko nebo jako by měli žízeň, a navíc neměněj barvu v obličeji a vůbec se jim nepotěj ruce. Kdyby na nás nemuseli čekat, proběhli by džunglí jako opuštěnou kolonádou v lázních a pak by si to dali ještě čtyřikrát tam a zpátky a zabralo by jim to asi tak stejně času, jako nám jednou.

Já osobně jsem se kromě nástrah přírody musela potýkat ještě s nástrahami členů svého týmu. Konkrétně se Samanthou. Samantha je moje spolužačka asi tak stejně stará jako já, je to rodačka z Texasu a vyznačuje se extrémním optimismem a sluníčkovostí. Neustále mluví a je ohromně otevřená, což se projevuje tak, že vás dost často informuje o svých pocitech, myšlenkových pochodech a názorech. Už před výjezdem jsem shledala, že konverzace s ní mi bude činit problémy. Po každém našem úterním přípravném setkání mi kladla otázky typu: „Co si myslíš o tom, co jsme dneska probírali?“, „Těšíš se do Amazonie víc než minulý týden?“ nebo „Taky ti to celý připadá jako sen?“ Vzhledem k tomu, že jsem většinou neměla nejmenší ponětí, co jí na to odpovědět, došla Samantha k názoru, že mám závažnou jazykovou bariéru, a začala na mě mluvit pomalu a s přehnanou artikulací. Navíc se v rámci kampaně „Jsme roztomilí, až to tříská dveřma,“ rozhodla nazývat mě přezdívkami jako Babrita nebo Barboa a doufala, že mě tím přiměje k srdečné konverzaci.

Jenže když jdete džunglí a teče z vás pot a navíc jste já, tak nemáte na srdečnou konverzaci ani pomyšlení. Samantha se ke mně ovšem přitočila a začala mluvit.

„Představovala sis vždycky, že džungle bude vypadat takhle?“

...

„Jo.“

„Já ne, já myslela, že to bude takový uspořádanější, ale tady to roste jedno přes druhý!“

...

Tvářim se, jakože mám jazykovou bariéru, a Samantha pokračuje.

„Dovedeš si představit, že v tom žijou lidi? V tomhle bahně?“

...

„Jo, zrovna jdeme za těmi lidmi na návštěvu.“

„No jó, ale já myslim jako takový ty necivilizovaný, co nemaj ani holinky!“

...

Taková jazyková bariéra je vlastně skvělá věc. Můžete ji použit jako osobní výmluvu pro nepoučování Američanek o tom, v jakých kontextech by se nemělo používat slovo necivilizovaný. Ale upřímně, tohle je přesně ten důvod, proč i lidi s dobrym srdíčkem nutně potřebujou antropologickej dozor.

O pár dní později jsme vyrazili na takovej džungle puťák – pět dní v Brazílii mimo naši leticijskou základnu. Nejdřív jsme asi hodinu jeli lodí přes Amazonku. Pak nás vysadili v přístavu, kde na nás čekal velký náklaďák. Na jeho korbě jsme jeli a nadskakovali (brazilský silnice...) asi další hodinu. V půlce cesty jsme elegantně vjeli do tropickýho slejváku, v Amazonii jsou ale připravený na všechno. Roztáhli jsme velkou modrou celtu a přikryli se s ní, takže nám unikla veškerá pralesní scenérie, ale zato jsme zůstali relativně suchý.

Po výstupu z náklaďáku už jsme vešli do džungle. Cesta byla rozhodně míň prošlapaná a rozhodně víc rozbahněná. Zvládli jsme to ale a asi po dvouhodinové bahenní lázni jsme stáli v tichu uprostřed deštných lesů u rozestavěného školícího centra, které se v několika příštích letech stane domovem mnoha indiánů vycházejících z odříznutých vesnic a hledajících práci.

Tam konečně začala ta pořádná sranda. Zaprvý jsme se konečně dostali dostatečně daleko od civilizace, abych si mohla pořádně prohlídnout oblohu jižní polokoule. (Jo, byl tam velký vůz a byl obráceně a byl nízko nad obzorem a neviděla jsem severku. Cool.) Zadruhý okolo nás celou noc skákaly a řvaly opice. Zatřetí tam všude rostly obrovitánský ceiba stromy. Začtvrtý mě Samantha nezapomněla informovat, že poprvé v životě čůrala v lese u stromku. Zapátý jsem se prosekávala džunglí s mačetou. Zašestý jsem viděla opravdickou tarantuli. Zasedmý jsem se koupala v amazonskym potoku, o kterym Samantha tvrdila, že je studenej, ale to asi v životě nevlezla do studený vody. A zasedmý jsem si ověřila, že vaření v lese u ohně ve čtyřicetistupňovym vedru je o dost horší záležitost než vaření v lese u ohně na našem táboře, kde se teplota i v červenci zřídkakdy přehoupne přes bod mrazu.

Když jsme se vraceli po pár dnech z džungle zpátky, všichni jsme páchli a bahno jsme měli úplně všude. V přístavu jsme zjistili, že velký motorový člun, který nás tam předtím odvezl, není k dispozici, je tam pouze malý člun, na který se všichni nevejdeme, a potom stará vratká motorová kanoe. Naše vedoucí poslala na kanoi všechny kluky a mě, protože se rozhodla, že já jsem v týmu jediná holka, která přežije, ikdyby se ta loď měla převrhnout. Musím říct, že po skoro dvou týdnech poslouchání Samanthy jsem jí za ryze pánskou společnost byla vděčná. Navíc jízda na kanoi byla mnohem větší sranda. Zvlášť když se kanoe v půlce cesty porouchala a zastavila se a proud řeky nás začal pomalu zase unášet zpátky k místu, kde jsme nastoupili. Odpádlovali jsme k nejbližšímu břehu, zasekli loď o ležící kládu, vytáhli jsme kytaru a svačinu a asi hodinu jsme sledovali řeku, dokud nám někdo nepřijel na pomoc. Bylo to dobrodružství na závěr výjezdu a ačkoli bylo celou dobu pod mrakem, všichni jsme se vrátili spálený až hrůza.

Když jsme se konečně dostali zpátky do Leticie a Guillerma (naše „paní domácí“ a kuchařka) nám řekla, ať jí přineseme do prádelny všechno špinavý oblečení, spíš než otevřít zlopytel se mi chtělo vysypat všechen obsah svýho batohu do popelnice. Koneckonců i ten batoh bych tam hodila, protože smrděl jako mrtvá kapybara. A sebe, protože vyhodit se do popelnice je rozhodně v takovym stavu jednodušší než pokoušet se umýt.

Potom už nás čekalo jenom nakupování suvenýrů a jeden den v Bogotě a byl konec. Řekla jsem sbohem Samanthě i všem ostatním a vrátila se na kampus. Z vyčerpání a prudký změny klimatu jsem chytila rýmičku, když mě viděla Priscillia, prohlásila, že hlavně doufá, že mě nekousnul žádnej komár. Odpověděla jsem, že mě kouslo komárů asi milion, načež s hrůzou řekla „Oh my gosh, that means you can have malaria!!!“, a tím mě perfektně uklidnila a ujistila, že budu zcela v pořádku. Ano, jsem zcela v pořádku, rýmička trvala pár dní a žádnou malárii nemám.

Prostě jak jsem řekla, v pralese to bylo super, hned bych tam jela zpátky. Vyzkoušela jsem si džungli a španělštinu v praxi, vyklepávání pavouků z oblečení, kontrolování bot před nazutím, házení toaletního papíru do odpadkového koše, a tak dále, a tak dále. Jestli tohle čte někdo, kdo mi na výjezd přispěl, tak děkuju - znovu. A kdoví, třeba se tam ještě někdy podívám.