Apartmán 214

Přináším vám pár slov o svých spolubydlících, aneb kam jsem se to pro všechno na světě přestěhovala.

V našem apartmánu pro čtyři bydlíme tři, já, Priscillia a Sara, a je to skvělý. Ono se totiž nedá říct, že by tady pro čtyři bylo dost prostoru nebo aspoň vzduchu. Užíváme si luxusu roztahování se, prodloužené doby v koupelně a jedné volné postele, na kterou se dá celý týden (od inspekce do inspekce) házet oblečení, protože se ho nikomu nechce ihned po odložení skládat a uklízet. Ano, ve čtvrtek večer ta postel nikdy není vidět.

Apartmán je ve druhém patře, je o trochu větší než byla stočtyřka a je hlavně hezčí. Místo studených dlaždiček tu máme barevné lino, zdi nejsou prostě jenom bílý a jsou tady dvě super pohodlný sedačky. Moje spolubydlící navíc trpí (narozdíl ode mě) smyslem pro estetično a potřebou všechno vyzdobovat. Z toho důvodu utrácej peníze za věci jako dekorační voňavý svíčky, dečky, koberečky a vázy a celkově tohle místo zvelebujou, abychom se cítily „jako doma“. Já se jako doma necítím, ale kouká se na to hezky.

Co se těch dvou týče, začnu asi se Sarou, protože to bude jednodušší.

Sara je z Brazílie, je jí 21 let a je to vysoká a šíleně hubená blondýnka. Není moc výřečná (pokud zrovna netelefonuje se svým přítelem) a to ji v podstatě činí bezkonfliktní osobou. Z nějakýho důvodu ráda myje nádobí a vytírá podlahu. Nebráníme jí v tom. Sara má kontakty a zná cesty, jak tady sehnat pravý silný brazilský kafe. Americký kafe stejně jako já neuznává. Je milá, usměvavá a přátelská a bydlet s ní je víc než jednoduchý.

Priscillia je vedle ní kontrastem snad ve všem, co si dovede představit (od charakteru až po barvu). Je z Pobřeří slonoviny a je jí 27 let. Je hlučná, temperamentní a buď se hlasitě směje, nebo hlasitě nadává, nebo mlčí a mračí se na vás. Kafe nepije.

Priscillia má čas od času těžký sklony k negativismu, což se projevuje zvýšeným používáním věty „What’s wrong with you/me/everybody/this school/that guy/my phone/cokoli jinýho vás napadne.“

Moc nevěří lidem, ale z nějakýho důvodu se rozhodla věřit mě. Znamená to, že se v mojí přítomnosti nepřetvařuje a je stoprocentně upřímná, což neni vždycky příjemný, ale na druhou stranu se aspoň nemusim dvacet čtyři hodin denně sedm dní v týdnu sluníčkově usmívat a tvářit se, že je všechno v pořádku. Ne, v apartmánu 214 se praktikuje teorie, že spolubydlící jsou na světě od toho, aby nám občas lezli/y na nervy. Za ponorkovou nemoc se nestydíme a když nechceme, tak spolu nemluvíme.

Ze začátku jsem si musela zvyknout na to, že Priscillia se mnou a se Sarou prostě občas přestává mluvit bez zjevný příčiny. Jednou jsem za ní zmatená šla a zeptala jsem se, jestli je na mě naštvaná a jestli jsem něco provedla. Shovívavě se usmála a ujistila mě, že kdyby na mě byla naštvaná, moc dobře bych to věděla a takhle blbě bych se jí neptala.

Smířila jsem se s tim, že Priscillia je spíš náladová, než urážlivá, a čas od času odmítá mluvit s kymkoli. Nejlepší postoj, jakej se k tomu dá zaujmout, je neřešit to a počkat, až se opět rozhodne mít dobrou náladu.

(Posledně to trvalo týden. A to máme teprve začátek semestru.)

Každopádně její nejvýraznější rys jsou záviděníhodné zkušenosti typu všude jsem byla, všechno vim a všemu rozumim. To ji opravňuje k tomu, aby organizovala lidem okolo sebe život nebo nad nimi lámala hůl, když mají jiný názor. Dost často používá větu „Já jsem ti to říkala,“ a to dokonce i v případech, kdy jsem jí to říkala já. Většinou ji nechám, ať si mluví. Ona stejně ví, že si myslim svoje.

Celkově konfrontace její světaznalosti s mojí tvrdohlavostí vytváří hodně zajímavý obrázky.

V prosinci (když jsem ještě bydlela ve 104) jsem u ní připravovala na vánoční Gym party bramborový salát s tím, že jsem se ho snažila udělat tak moc českej, jak jen to tady šlo (Neřekli byste, jakej problém je v Texasu sehnat kořen celeru a petržele...). Během celýho procesu jsem od ní dostala bezpočet rad a komentářů od „Krájíš to na moc malý kousky,“ přes „Kyselý okurky se k tomu nehoděj,“ až po „Tu zálivku máš moc sladkou.“ Víte co? Řekla jsem jí, ať sklapne, že já jsem tady czech girl a vim, jak dělat czech salát, což mi následující den vrátila tim, že odmítla můj salát ochutnat a ani se ho nedotkla.

Asi si teď řikáte, že do čeho jsem to propána šla a že to musí bejt děsný. Někdy mám pocit, že kdybych byla doma, ve svym prostředí, se svejma kamarádama a se svojí rodinou, nikdy bych si Priscilliu nevybrala jako spřízněnou duši a už vůbec né jako spolubydlící. Jenže já tam nejsem. Priscillia se rozhodla mi věřit a já jsem tady v podstatě jediná, ke komu je upřímná a komu se svěří. Nadruhou stranu ale ode mě nepožaduje charitativní služby a nevylévá si dennodenně srdíčko. A já vim, že vzhledem k její nedůvěře k okolí jsou i moje informace u ní v bezpečí, takže můžu být upřímná já k ní a jít za ní, když mám problém. Funguje to. Občas spolu nemluvíme, občas se hádáme, občas se spolu smějeme všem ostatním a občas si prostě povídáme.

Jinak tady máme živo. Priscillia skvěle vaří a Sara peče výborný koláče. Poznávám brazilský a africký speciality, o kterejch se dá obecně říct, že ty africký jsou děsivě pálivý a ty brazilský jsou děsivě sladký. Občas jsou ty speciality děsivý i v jinejch aspektech. Před dvěma týdny dělala například Priscillia kraba. Celýho. Ještě ve schránce.

Když to přede mě postavila, prohlásila jsem, že jsem asi moc European na to, abych to snědla. Řekla, ať si nechám blbý kecy a použiju svoje zuby. Strašně jsem se bála do toho kousnout. STRAŠNĚ.

Ale nakonec jsem to dala a bylo to fakt dobrý. Aspoň se neztrapnim, až jednou pojedu do Afriky.

Když máme volnej večer, pouštíme si filmy a jíme popcorn. Když máme volný ráno, mícháme vajíčka a společně snídáme.

Je to šílený, ale pořád to stojí asi tak o osmdesát procent míň sebeovládání, dýchání zhluboka a počítání do deseti než s Kimpi, Sangi a Leivy.

Máme se dobře.