Novoroční Neutrálně Naladěné Novinky

Ano! Už jsem zase tady, už zase píšu, ano, jsem v pořádku, ano, nezapomněla jsem na vás... čímž odpovídám na všechny dotazy jako „Nezůstala jsi radši doma?“, „Nastoupila jsi do správnýho letadla?“ nebo „Žiješ vůbec, když nepíšeš?“. Ano, píši, tedy jsem.

Původně jsem chtěla první článek tohoto roku pojmenovat Povánoční pozitivně psané pražské poznatky, s odstupem času jsem si ale uvědomila, že poznatky mám vlastně jenom dva a ještě k tomu nejsou vůbec tak zábavný, jak se mi prve zdály, takže vás tím nebudu zatěžovat a místo pěti P vám posílám čtyři N.

Nový semestr začal divoce. Časem se určitě dostanu i k podrobnějším charakteristikám svých nových spolubydlících, což stojí za to. Vážně, jestli někdy budete mít na vybranou, pořiďte si do bytu někoho z Afriky. Je to úplně šílený...

Každopádně pro všechny příznivce mých zábavných článků o tělocvičně mám jednu špatnou a jednu dobrou zprávu. Ta špatná zpráva je, že Adam byl vyhozen z tělocvičny a následně odejit ze školy. Je nám to všem líto – né jenom proto, že ztrácím jedno psací téma a ještě k tomu se nebudu mít na co dívat... Jsem si dokonce dost jistá, že jemu je to líto taky. No, co se dá dělat. Údajně požádal, aby mohl aspoň každé pondělí večer hrát s ostatními studenty basketbalovou ligu. Tak o něj třeba úplně nepřijdeme.

Ta dobrá zpráva je, že máme nového bosse, který se zatím víceméně projevuje jako blbeček.

Na pozici nového šéfa tělocvičny byl mezi studenty vypsán konkurz. Přihlásilo se asi padesát lidí. Když jsem viděla nějaký holobradý chlapečky s kelímkem cocacoly v ruce a s břichem přetékajícím přes kalhoty, který mi vehementně tvrdili, že budou můj příští šéf a manažer tělocvičny, musela jsem se smát. Hlasitě.

Naštěstí nikdo z nich konkurz nakonec nevyhrál a náš nový šéf na tom neni tak špatně. Až teda na pár detailů.

Jmenuje se Dominic a je mu dvacet, čímž trumfnul i mě a stal se oficiálně nejmladším členem posádky. Nikdy nebyl v manažerské pozici a nemá nejmenší tušení, jak udělovat lidem práci. Je z nás nervózní, ačkoli jsme se před jeho příchodem hromadně shodli, že na něho budeme hodný. A konečně, jako ostatně mnoho dalších Američanů, má problém pozdravit.

Moje první setkání s ním bylo fenomenální. To odpoledne, kdy se nám přišel představit, jsem zrovna nepracovala. Univerzum mi to ale vynahradilo. Večer jsem seděla sama v kanceláři a četla si, když se najednou rozlítly dveře a dovnitř vešel můj nový šéf. Dívala jsem se na něj v očekávání něčeho jako: „Ahoj, já jsem Dom, tvůj novej boss, jak se jmenuješ?“, ale místo toho z něj po několika vteřinách vypadla jenom otázka: „Máme duck pásku?“

„Ne,“ odpověděla jsem a dál jsem si četla. Tím naše konverzace skončila a Dom se ten den už neukázal.

Následující den jsem s ním měla pracovat celé odpoledne. Přišla jsem v jednu do kanceláře, kde už on seděl a něco řešil s dalšími lidmi. Řekla jsem si, že včerejšek whatever, nasadila jsem úsměv a hlasitě pozdravila. Místo odpovědi nebo aspoň otázky jak se máš (bez ohledu na to, že to Američany stejně nezajímá), jsem se dočkala jenom informace: „Ty budeš dneska nahoře v posilce, protože včera večer jsi byla v kanceláři.“ Aha, awesome. Aspoň si pamatuje, že už jsme se jednou viděli. Zvedla jsem obočí a beze slova jsem odkráčela pryč, přemýšlejíc, jestli je problém ve mně, nebo v něm.

Později mi Priscillia, která s nim ten den seděla v kanceláři, sdělila, že když o mně potřeboval něco říct, používal výraz Ta druhá holka. More awesome! Takže já jsem Ta druhá holka a on je Ten někdo, kdo tomu teď velí. Rozjíždí se to hezky. A to jsem byla fakt rozhodnutá na něj bejt hodná a milá a trochu mu ten začátek ulehčit. No way.

Situace se ale naštěstí brzo změnila. Po čtyřech dnech, kdy jsme spolu vesele pracovali a úspěšně si nevšímali jeden druhého, konečně nadešel moment, kdy nevyhnutelně musel přímo přede mnou vyslovit moje jméno. Zadrhnul se.

Usmála jsem se a řekla jsem: „My name is Barbora, by the way.“

Od té doby jsme kamarádi. Zdraví mě aspoň pětkrát, kdykoli mě potká, a dokonce se mi omluvil za tu duck pásku.

Je chudák vážně nervózní, což se projevuje třeba tak, že když neví co má dělat nebo říkat, jde a telefonuje mamince do Ohia. Taky si není jistej, jak moc autority vůči nám může použít, takže když mu třeba zasednete židli v kanceláři, jde si sednout někam ven a znova telefonuje mamince. Nebo když vás načapá, jak se flákáte schovaný někde v rohu, pijete kafe a esemeskujete, hrozně laskavě vás požádá, abyste aspoň zametli podlahu, a pak jde opět zatelefonovat mamince. (Jen podotýkám, že Adam by mi v tuhle chvíli kafe vylil a mobil sebral... což je ovšem jen otázka času, než tohle někdo Dominicovi řekne.)

Dobrý na tom všem je, že i když váš nejvděčnější zdroj inspirace pro psaní veselých článků odejde, pořád je tady z koho si dělat srandu. Amerika.