Čekejte na odpověď, vol. 5

Tak jo, jsem oficiálně děsná. Je to skoro měsíc od posledního článku. Stydim se.

Zítra nám začínají jarní prázdniny, což je dobře. Mám rozepsaný článek o tom, jak vypadá americký Valentýn, a k tomu mám připravených několik postřehů, fotek a Bible College vtipů, o které se chci podělit, ale nějak nemám čas to všechno zpracovat.

To víte. V květnu jedu do pralesa a přípravy nabírají na intenzitě, takže nyní většinu svého volného času trávím posíláním emailů, dopisů a otravných facebookových postů, protože fundraising je zábava! A když už jsme u těch hezkých anglických slovíček, tak musím zmínit teambuilding. (Na brainstorming ještě nedošlo...)

V sobotu dopoledne jsme s celým týdnem dobrovolničili ve psím a kočičím útulku. Zrovna to nevonělo, ale naše vedoucí Katherine prohlásila, že je to přesně to, co pro přípravu na tři týdny v Amazonii potřebujeme. Jestli někoho uvidí, jak se šklebí nebo si zacpává nos, tak ho prý vyškrtne ze seznamu účastníků.

Měla jsem štěstí a místo práce přímo v útulku (čištění klecí od psích výkalů) jsem strávila dopoledne s půlkou týmu na jednom náměstí – chodila jsem s malou fenkou na vodítku mezi lidmi a rozdávala útulčí letáčky potenciálním adoptivním majitelům. Fenka se tvářila roztomile a čůrala mi na boty, jenom když se nikdo nedíval.

Jinak dny plynou vesele, už mám zase za sebou polosemestrální zkouškový (už nám zase nadiktovali správný odpovědi na všechny online testy) a starousedlíci slibují, že by se konečně mělo (až na občasná jarní tornáda) uklidnit počasí. (Protože minulý víkend jsme zažili skok z 26°C na -1°C. Nikdy jsem nevěřila, že se dostanu na místo, kde budu mít šanci zažít všechna roční období v jednom týdnu, ale stalo se.)

Asi tak.

V tělocvičně teď každé pondělí a čtvrtek večer zastávám důležitou pozici při skórování basketbalové a volejbalové ligy. Co se volejbalu týče, není to nic těžkýho... až teda na to, že vždycky, když si týmy vymění strany, začnu z nějakýho důvodu přičítat body opačně. Každopádně s basketbalem je to horší, protože mě, která to nikdy nehrála a pravidla nezná, posadili ke stolu se skórovacími lístečky a řekli: „Počítej body, fouly a stealy.“ Řeknu vám, nic vás nenaučí ta pravidla líp (a rychlejc), než když se první dvě hry snažíte zoufale nespustit oči z hráčů a všech okolo se ptáte, jestli to byl steal, nebo nebyl, jestli to byl rebound, nebo nebyl, kdo to fouloval a koho a kdo dal ten poslední koš, nehledě na to, jestli to byl koš za jeden, za dva nebo za tři body. Strašný. Vedle mě pak většinou sedí můj kolega Onks z Botswany a ovládá elektronickej skórovací systém. Nevim proč, ale v podstatě nikdy se jeho body neshodujou s mejma. Prostě až budete potřebovat, aby vám někdo skóroval basketbalové utkání, tak začínám být skoro profík.

To je asi tak krátce, abyste věděli, že žiju a mám se dobře. Snad brzo využiju svých prázdnin a dopíšu resty.

PS: Po vzoru svých spolužáku jsem se rozhodla zkusit využít služeb stránky GoFundMe pro financování svého výjezdu. Připichuji sem odkaz, kdybyste mi někdo chtěl přispět, nebo třeba jen sledovat, jak si vedu.