Díkůvzdání

Zažila jsem realitu amerického domácího krbu. Na vlastní kůži.

Moje spolužačka Stacia, o které už tak dlouho chci napsat článek, mě pozvala k sobě domů na Díkůvzdání.

Stacia je Američanka z Minnesoty, která už několik let žije v Dallasu a poctivě to tady nemá ráda. Její tatínek je čistokrevný Švéd a její maminka je napůl Francouzska a napůl Němka. (To jak jsem posledně mluvila o biologickém determinismu...) Má švédské přijmení a má ráda všechny Evropany, především pak Brity a Rusy. Každopádně ty Rusy se mi jí docela daří rozmlouvat.

Než jsme se seznámily, Stacia tvrdila, že se musí jednou provdat za Rusa. Už to netvrdí. Máme na kampusu jednoho kluka z Ruska, jmenuje se Sergej, je zrzavej a je divnej. Jednou jsem jí řekla, že všichni Rusové, který jsem kdy potkala, vypadali v podstatě stejně jako on... A taky byli stejně divný. Když se Stacia se Sergejem poprvé potkala ve frontě na oběd, chtěla mu jenom  říct, že se jí líbí jeho sako. Pak se s nim dala do řeči, jenže kvůli jeho přízvuku a kvůli její neznalosti ruské kultury ho musela asi šestkrát poprosit, aby jí zopakoval svoje jméno, čímž se (dle jejích slov) naprosto ztrapnila. Asi jí holt není souzeno provdat se za Rusa. Chvála Pánu.

Stacie je dvacet tři, ale když se jí na to zeptáte, vždycky dodá, že si musíte uvědomit, že v jejím nitru se skrývá devětasedmdesátiletý starý muž. Minulý týden mi sebrala diář a na den svých příštích narozenin do něj napsala „Stacie je osmdesát.“ Krom toho ještě odmítá jíst ryby se slovy „Přece nebudu jíst svůj vlastní druh.“ Prý se rozhodla, že je rybou, když jí bylo dvanáct, protože jí to prostě přestalo chutnat a potřebovala k tomu najít nějakej rozumnej důvod.

Stacia hraje divadlo a skvěle kreslí. Poslouchá Coldplay a miluje Pána prstenů a Řadu nešťastných příhod. V pokoji má plakáty Jacka Sparrowa, Michaela Jacksona, Beatles a Batmana. Pak tam má taky strašně moc šál, strašně moc bot, strašně moc šatů a strašně moc divadelních kostýmů. Zajímavý na ní ale je, že nic z toho nenosí. Oblíká se docela nežensky do starýho trička s obrázkem z Čelistí a flanelový košile, která je o několik čísel větší, než potřebuje.

Stacia pracuje ve Starbucks a čas od času mi přinese americano asi tak se čtyřmi shoty espressa, protože jsem si před ní jednou postěžovala, že americký kafe je obarvená voda. Stacia miluje kafe. Její oblibená věta je „Embrace the bean.“ A stejně jako já sdílí názor, že pít kafe bez kofeinu je jedním ze smrtelných hříchů.

Na jejím facebookovém profilu v kolonce Politické názory najdete větu „I am going to eat your whole head.“ Vůbec má něco s jezením hlav. Občas mluví o nějakém Britovi, který si do jejího Starbucksu chodí každou sobotu ráno pro kafe. Jednou o něm prohlásila něco ve stylu: „He is so good looking! Sometimes I would like to eat his face.“

Stacia is not American. She is Stacian, a to je asi důvod, proč si spolu docela rozumíme. Pozvala mě k sobě na Díkůvzdání a rovnou mi vysvětlila, že je to krásný svátek, při kterém si Američani připomínají, jak si první osadníci dali večeři s Indiány a pak je všechny pozabíjeli. No v souvislosti s tim, jak někdy mluví o těch hlavách, mě napadlo, jestli náhodou něco nesleduje snahou dostat domů aspoň jednoho international.

Ujistila mě, že co se tohodle týče, můžu být v klidu. Jinak mě ale začala připravovat na to, jak šílená její rodina je.

Byla jsem obeznámena s tím, že její matka na každé Díkůvzdání (stejně jako na Vánoce) během celého odpoledne otročení v kuchyni na všechny jenom ječí, ale u večeře je pak vždycky klid, protože jí konečně odejdou hlasivky. Dále že její starší sestra je veganka, která se snaží všem násilně cpát svůj životní styl. A konečně že mají černou kočku, ale ať se moc neraduju, protože je to ta nejzákeřnější bestie na světě, která nedělá nic jinýho, než že kadí všem do postele a skáče lidem po hlavě ve tři ráno.

Realita naštěstí nikdy není tak hrozná, jak ji Stacia popisuje.

Její maminka na nikoho nekřičela, jenom dávala hodně jasně najevo, že má špatnou náladu a že jí všichni lezeme na nervy, bez ohledu na to, jestli jsme součást její rodiny, nebo host z Český republiky, ať už to sakra je, kdekoli chce. Při večeři se pak ale skutečně uvolnila a dokonce si se mnou chvíli mile povídala.

Jídlo bylo skvělý. Ukázalo se, že polovina rodiny nesnáší krůtu a druhá polovina nesnáší nádivku... Přičemž zmíněná veganka jedla jenom kynuté houstičky, ve kterých bylo stoprocentně máslo, takže nevim, jak to s tim veganstvím vlastně má. Já jsem jedla jako jediná všechno a bylo mi dobře.

Nejzajímavější moment přišel, když mi po večeři během tlachání u dýňového koláče Staciin švagr (manžel oné veganky) s vážnou tváří položil otázku, jestli se cítím víc jako Evropanka nebo jako Asiatka. Odpověděla jsem, že si sice uvědomuji, že východní část České republiky se nachází nápadně blízko mongolských hranic, ale jinak já, jakožto kovaný Pražák, mohu hrdě říct, že jsem Evropan. Nečekaně tam vůbec nikdo neměl ponětí, o čem mluvim. Asi nevědí, kde je Mongolsko.

(Mimochodem, ano, někdy se mi tady stává, že se lidi nesmějou mejm vtipům. Je to hrozný.)

Prostě jsem to zvládla všechno, včetně faktu, že Staciin starší bratr Ben pravděpodobně držel No Shave November, takže se mi přes vousy ani nepodařilo zjistit, jak vlastně vypadá.

A její kočka se jmenuje Samantha a vůbec to neni žádná bestie. Dost možná jsem byla po dlouhý době jediná, kdo jí věnoval pořádnou pozornost a byl ochotnej u ní stát a drbat ji za uchem. Nemohla jsem si pomoct, holt se u mě projevuje něco, čemu se odborně říká abstineční příznaky způsobené dlouhodobou absencí kočičí srsti široko daleko.

Celou dobu mi tam všechno připadalo jak vystřižený z filmu, po večeři se muži bavili o fotbale, zatímco ženy myly nádobí. Nakonec jsem tam přespala a druhý den ráno nám Staciin tatínek, kterému se říká Papa Elf, udělal k snídani french toast s javorovým sirupem. Než jsme odjely, vypálil Stacie dvě nová cédéčka s Coldplay, aby měla v autě co poslouchat.

Prý mám zase někdy přijet, třeba na víkend nebo tak. Asi je vezmu na slovo, připadaj mi jako dobrej pozorovací objekt. Navíc je vždycky skvělý dostat se za hranice kampusu... A od spolubydlících. (Mimochodem, ještě týden! Ještě týden s mejma spolubydlícíma! Už se ani nesnažim přesvědčit sama sebe, že mi budou chybět. Něco mi řiká, že co se týče lekcí tolerance, trpělivosti a nezabíjení Asiatek, byla jsem úspěšná a je na čase posunout se dál.)

Zkrátka Díkůvzdání dobrý.