Zažila jsem realitu amerického domácího krbu. Na vlastní
kůži.
Moje spolužačka Stacia, o které už tak dlouho chci napsat
článek, mě pozvala k sobě domů na Díkůvzdání.
Stacia je Američanka z Minnesoty, která už několik let
žije v Dallasu a poctivě to tady nemá ráda. Její tatínek je čistokrevný
Švéd a její maminka je napůl Francouzska a napůl Němka. (To jak jsem posledně
mluvila o biologickém determinismu...) Má švédské přijmení a má ráda všechny
Evropany, především pak Brity a Rusy. Každopádně ty Rusy se mi jí docela daří
rozmlouvat.
Než jsme se seznámily, Stacia tvrdila, že se musí jednou
provdat za Rusa. Už to netvrdí. Máme na kampusu jednoho kluka z Ruska,
jmenuje se Sergej, je zrzavej a je divnej. Jednou jsem jí řekla, že všichni
Rusové, který jsem kdy potkala, vypadali v podstatě stejně jako on... A
taky byli stejně divný. Když se Stacia se Sergejem poprvé potkala ve frontě na
oběd, chtěla mu jenom říct, že se jí
líbí jeho sako. Pak se s nim dala do řeči, jenže kvůli jeho přízvuku a
kvůli její neznalosti ruské kultury ho musela asi šestkrát poprosit, aby jí
zopakoval svoje jméno, čímž se (dle jejích slov) naprosto ztrapnila. Asi jí
holt není souzeno provdat se za Rusa. Chvála Pánu.
Stacie je dvacet tři, ale když se jí na to zeptáte, vždycky
dodá, že si musíte uvědomit, že v jejím nitru se skrývá
devětasedmdesátiletý starý muž. Minulý týden mi sebrala diář a na den svých
příštích narozenin do něj napsala „Stacie je osmdesát.“ Krom toho ještě odmítá
jíst ryby se slovy „Přece nebudu jíst svůj vlastní druh.“ Prý se rozhodla, že
je rybou, když jí bylo dvanáct, protože jí to prostě přestalo chutnat a
potřebovala k tomu najít nějakej rozumnej důvod.
Stacia hraje divadlo a skvěle kreslí. Poslouchá Coldplay a
miluje Pána prstenů a Řadu nešťastných příhod. V pokoji má plakáty Jacka
Sparrowa, Michaela Jacksona, Beatles a Batmana. Pak tam má taky strašně moc
šál, strašně moc bot, strašně moc šatů a strašně moc divadelních kostýmů.
Zajímavý na ní ale je, že nic z toho nenosí. Oblíká se docela nežensky do
starýho trička s obrázkem z Čelistí a flanelový košile, která je o
několik čísel větší, než potřebuje.
Stacia pracuje ve Starbucks a čas od času mi přinese americano
asi tak se čtyřmi shoty espressa, protože jsem si před ní jednou postěžovala,
že americký kafe je obarvená voda. Stacia miluje kafe. Její oblibená věta je
„Embrace the bean.“ A stejně jako já sdílí názor, že pít kafe bez kofeinu je
jedním ze smrtelných hříchů.
Na jejím facebookovém profilu v kolonce Politické
názory najdete větu „I am going to eat your whole head.“ Vůbec má něco
s jezením hlav. Občas mluví o nějakém Britovi, který si do jejího
Starbucksu chodí každou sobotu ráno pro kafe. Jednou o něm prohlásila něco ve
stylu: „He is so good looking! Sometimes I would like to eat his face.“
Stacia is not American. She is Stacian, a to je asi důvod,
proč si spolu docela rozumíme. Pozvala mě k sobě na Díkůvzdání a rovnou mi
vysvětlila, že je to krásný svátek, při kterém si Američani připomínají, jak si
první osadníci dali večeři s Indiány a pak je všechny pozabíjeli. No
v souvislosti s tim, jak někdy mluví o těch hlavách, mě napadlo,
jestli náhodou něco nesleduje snahou dostat domů aspoň jednoho international.
Ujistila mě, že co se tohodle týče, můžu být v klidu.
Jinak mě ale začala připravovat na to, jak šílená její rodina je.
Byla jsem obeznámena s tím, že její matka na každé
Díkůvzdání (stejně jako na Vánoce) během celého odpoledne otročení
v kuchyni na všechny jenom ječí, ale u večeře je pak vždycky klid, protože
jí konečně odejdou hlasivky. Dále že její starší sestra je veganka, která se
snaží všem násilně cpát svůj životní styl. A konečně že mají černou kočku, ale ať
se moc neraduju, protože je to ta nejzákeřnější bestie na světě, která nedělá
nic jinýho, než že kadí všem do postele a skáče lidem po hlavě ve tři ráno.
Realita naštěstí nikdy není tak hrozná, jak ji Stacia
popisuje.
Její maminka na nikoho nekřičela, jenom dávala hodně jasně
najevo, že má špatnou náladu a že jí všichni lezeme na nervy, bez ohledu na to,
jestli jsme součást její rodiny, nebo host z Český republiky, ať už to sakra
je, kdekoli chce. Při večeři se pak ale skutečně uvolnila a dokonce si se mnou
chvíli mile povídala.
Jídlo bylo skvělý. Ukázalo se, že polovina rodiny nesnáší
krůtu a druhá polovina nesnáší nádivku... Přičemž zmíněná veganka jedla jenom kynuté
houstičky, ve kterých bylo stoprocentně máslo, takže nevim, jak to s tim
veganstvím vlastně má. Já jsem jedla jako jediná všechno a bylo mi dobře.
Nejzajímavější moment přišel, když mi po večeři během
tlachání u dýňového koláče Staciin švagr (manžel oné veganky) s vážnou
tváří položil otázku, jestli se cítím víc jako Evropanka nebo jako Asiatka.
Odpověděla jsem, že si sice uvědomuji, že východní část České republiky se
nachází nápadně blízko mongolských hranic, ale jinak já, jakožto kovaný Pražák,
mohu hrdě říct, že jsem Evropan. Nečekaně tam vůbec nikdo neměl ponětí, o čem
mluvim. Asi nevědí, kde je Mongolsko.
(Mimochodem, ano, někdy se mi tady stává, že se lidi
nesmějou mejm vtipům. Je to hrozný.)
Prostě jsem to zvládla všechno, včetně faktu, že Staciin
starší bratr Ben pravděpodobně držel No Shave November, takže se mi přes vousy
ani nepodařilo zjistit, jak vlastně vypadá.
A její kočka se jmenuje Samantha a vůbec to neni žádná
bestie. Dost možná jsem byla po dlouhý době jediná, kdo jí věnoval pořádnou
pozornost a byl ochotnej u ní stát a drbat ji za uchem. Nemohla jsem si pomoct,
holt se u mě projevuje něco, čemu se odborně říká abstineční příznaky způsobené dlouhodobou absencí kočičí srsti široko
daleko.
Celou dobu mi tam všechno připadalo jak vystřižený
z filmu, po večeři se muži bavili o fotbale, zatímco ženy myly nádobí.
Nakonec jsem tam přespala a druhý den ráno nám Staciin tatínek, kterému se říká
Papa Elf, udělal k snídani french toast s javorovým sirupem. Než jsme
odjely, vypálil Stacie dvě nová cédéčka s Coldplay, aby měla v autě
co poslouchat.
Prý mám zase někdy přijet, třeba na víkend nebo tak. Asi je
vezmu na slovo, připadaj mi jako dobrej pozorovací objekt. Navíc je vždycky
skvělý dostat se za hranice kampusu... A od spolubydlících. (Mimochodem, ještě
týden! Ještě týden s mejma spolubydlícíma! Už se ani nesnažim přesvědčit
sama sebe, že mi budou chybět. Něco mi řiká, že co se týče lekcí tolerance,
trpělivosti a nezabíjení Asiatek, byla jsem úspěšná a je na čase posunout se
dál.)
Zkrátka Díkůvzdání dobrý.
To je zase nádhernej zápis! O Stacii a její rodině by se měl natočit film a ty bys k němu měla napsat scénář! "...jestli se cítím víc jako Evropanka nebo jako Asiatka" - was he freakin' serious?! To je fakt jak z nejblbějšího filmu!
OdpovědětVymazatHrozně moc se mi líbí jak píšeš. Takou knížku se zážitky z cest bych si ráda přečetla :)
OdpovědětVymazat