Dům, kde se zatmívá rozum

Tak píšu asi poslední článek tohoto roku, na další si budete muset počkat do ledna.

Minulý týden skončil semestr, několik lidí slavnostně odpromovalo v legračních amerických hábitech, já jsem složila všechny pekelně náročný online testy a teď je tu pusto a mrtvo.

Skoro všichni odjeli domů a na kampusu zůstalo jen pár internationals. Já sama jedu domů dnes. Hurá!

Důležitá zpráva je, že jsem se přestěhovala! Takže místo international apartmánu 104 teď bydlím v international apartmánu 214, který je o patro výš a je asi tak tisíckrát hezčí, o trošičku větší... a hlavně jsou v něm jiný spolubydlící.

Zatím mám spolubydlící jen dvě – již několikrát zmíněnou Priscilliu z Afriky a potom Saru z Brazílie. Možná se k nám v lednu přistěhuje někdo další, ale to zatím nevíme. Sara každopádně odjela taky, takže jsme tu posledních pár dní byly jen dvě a užívaly jsme klidu a míru.

Samotný akt přestěhování, myslím, stojí za obšírnější komentář. Znáte animovaný film Dvanáct úkolů pro Asterixe? Konkrétně tu scénu s domem, kde se zatmívá rozum?

Jestli nevíte, o čem mluvim, tak si to nejdřív pusťte tady a pak čtěte dál.

Ano, cítím se tak, kdykoli vyřizuji něco na českém úřadě, cítila jsem se tak, když jsem žádala o vízum, a cítila jsem se tak, když jsem se snažila dostat povolení odjet domů na Vánoce. To všechno se ale nedá srovnávat s tím, jak probíhalo moje stěhování.

První krok byl zajít k sekretářce Dean of Women a vyplnit formulář s žádostí, ve které jsem vysvětlila, že moje spolubydlící promují a odjíždějí a já se chci místo čekání na tři nový kdovíjaký stvoření přestěhovat ke kamarádce, která má v pokoji jednu postel volnou. Žádost jsem podepsala a odevzdala, načež mi sekretářka oznámila, že za přestěhování se teď platí poplatek 50 babek a že mi dá vědět, jak se Dean rozhodla. Dost výrazně jsem dala najevo, že mě právě vomyli, protože jestli jsem něco fakt nechtěla, tak platit 50 dolarů za to, že se stěhuju o patro výš. Každopádně moje pokusy s tim, že jsem stipendista a international a že nechci být ve svym apartmánu sama a tak dále, nefungovaly, takže jsem odešla s tim, že holt budu o něco lehčí. Nakonec jsem se s tim srovnala a řekla si, že mi to za to asi stojí.

Den na to jsem mluvila se svou RA (Room Assistant, holka, která bydlí hned vedle a má na starosti kontrolovat, jestli si uklízím), která se mě přišla zeptat, kdy se chci přestěhovat a kdy má přijít na Final Inspection. U té příležitosti jsem se jí zeptala, jestli neni jakákoli možnost, jak poplatek neplatit. Slíbila mi, že se za mě u Dean přimluví.

O pár dní později jsem obdržela telefonát s tim, že moje žádost byla schválena a že si pro ni mám dojít a následně se stavit u okénka Housing a říct si o nový klíče. U okénka Housing jsem slečně sdělila, že se chci stěhovat až po skončení semestru. Odpověděla mi, že je to awesome, že si tam moji žádost schová, zapíše mě do počítače... a že si mám po Final Inspection už jenom přijít vyzvednout klíče. A bonus? Že nic platit nemusím, protože poplatky se platí jen když se někdo stěhuje během semestru. Okomentovala to slovy „The Deans know how to scare people,“ a já byla šťastná jak blecha.

Do konce semestru zbývaly necelé dva týdny, tak jsem pomalu začala přesouvat svoje věci do nového bydliště a vzhledem k té jedné volné posteli jsem tam taky několikrát „ilegálně“ spala, protože mi v apartmánu 104 občas začínala docházet trpělivost.

V pátek semestr skončil a všichni odjeli. V neděli jsem definitivně přestěhovala všechno a v pondělí ráno jsem se svými asijskými spolubydlícími gruntovala. Odpoledne přišla RA, znova se mě třikrát zeptala, jestli jsem vážně odstěhovala všechny svoje věci, protože během Final Inspection nesmí v apartmánu zbýt vůbec nic kromě nábytku, pak mi to odškrtla, sebrala mi klíče a poslala mě zpátky k okénku Housing.

U okénka Housing mi slečna řekla spoustu věcí. Zaprvé že se pravidla během dvou týdnů změnila a 50 dolarů teď musí platit skutečně každý. Zadruhé že mě nemůže přestěhovat, dokud moje RA nesdělí Dean, že jsem uspěla v kontrole apartmánu, a moje Dean nesdělí Housing, že můžu být přestěhována. Zatřetí, že moje podepsaná žádost, která jí (naštěstí) ještě pořád leží na stole, zdaleka není všechno, protože teď musim vyplnit ještě jiný formulář, který mi právě podepíše RA a Dean a pak se možná konečně budu moct přestěhovat.

Šla jsem rovnou za Dean s tim, že u ní pramení všechny problémy, a zeptala jsem se jí, co to jako má bejt, že mi bylo řečeno, že to platit nemusim, a teď zas, že to platit musim. Řekla, že je jí to opravdu velice líto (...), ale že teď skutečně musí platit všichni. Jinak mi ale vyšla vstříc, řekla, že na potvrzení od RA čekat nebudeme, napsala mi na papírek, že jen co zaplatim 50 dolarů, můžu se přestěhovat, a poslala mě zpátky.

Doběhla jsem si do apartmánu pro cash, jenže jsem ještě neměla klíče a ukázalo se, že Priscillia pořád spí, ačkoli byly skoro dvě hodiny odpoledne. Probudila jsem ji násilným klepáním, vysvětlila jsem jí, co se děje, vzala jsem prachy a běžela jsem zpátky.

Když jsem doběhla, šla jsem k okýnku Finances, zaplatila jsem tu nekřesťanskou sumu a v duchu zapěla chválu na to, že okýnko Housing je hned vedle a né o čtyři patra výš, jako je to v Asterixovi. U okýnka Housing jsem pak slečně podala ten lístek, co mi naškrábala Dean. Přečetla si to a řekla, že to ale neni podepsaný a že jí zavolá. Hádejte co. Dean nezvedala telefon. Chvíli jsem myslela, že k ní budu muset jít zpátky, pak ale telefon zvedla její asistentka. Chvíli s Housing slečnou mluvila, nakonec se ozvalo něco jako „Yes, that’s what I thought. Thanks, bye,“ slečna Housing se na mě usmála a oznámila mi, že ačkoli jsem měla Final Inspection dnes, přestěhovat se můžu až zítra.

Zeptala jsem se jí, jestli to myslí vážně, protože to nedává nejmenší smysl. Všechny moje věci byly v novym apartmánu, od kterýho jsem neměla klíče, ale já jsem oficiálně musela spát ve starym apartmánu, ve kterym zaprvé nikdo nebyl a zadruhé jsem od něj taky neměla klíče, protože mi je sebrala RA. Řekla, že tak to funguje a ať si poradim, pak mi vrátila zpátky naškrábaný papírek s americkým úsměvem a se slovy See you tomorrow. Kráva.

Když jsem přišla v pět z práce, zeptala jsem se Priscillie, jestli mě někdy viděla rozčilenou. Řekla, že ne. „Tak sleduj tohle,“ odpověděla jsem jí a pak jsem jí to celý převyprávěla.

Strčila do trouby zmraženou pizzu a pustila z Youtube Dvanáct úkolů pro Asterixe, abych se tomu aspoň mohla zasmát.

Následující den jsem přišla k okénku Housing se slovy Dej mi klíče. Pořád ta stejná slečna s pořád tim stejnym úsměvem mi je dala a popřála mi pěkný svátky. Thank you.

Takže jsem konečně oficiální obyvatel apartmánu 214. A teď jedu domů, takže pěkný svátky a napíšu zase v lednu.

Řekněte Thank you.